Nepatřím sice mezi žádné sportovní nadšence ani zdravým způsobem života posedlé cvoky, ale po ránu miluju svižné čerstvé procházky nebo lehký relaxační běh. Je to pro mne, mimo jiné, příjemná náhražka za ranní modlitby a také to zvyšuje mou chuť k jídlu. Probouzím se totiž absolutně bez
pocitu hladu. Asi v polovině našeho bloku jsem se div nesrazila s ženou, přibližně v mém věku, nepochybně se snažící ubrat pár kil ze své, podle mého názoru, půvabné buclaté postavy.
„Dobré ráno,“ vyhrkla jsem, srovnávaje své kroky s jejími.
„Ahoj. Vy jste ta naše nová sousedka?“
„Myslím, že ano.“ Podala jsem jí ruku aniž bych přerušila běh. „Christine Bennettová. Říkej mi Chris.“
Sevřela mi ruku pevným stiskem, což se mi líbí. „Jsem Melanie Grossová. Bydlíme v domě 507.“
Běžely jsme v závěsu asi minutku a na rohu bloku zahnuly doprava.
„Nejsi náhodou neteř paní Margarety? Ta jeptiška, co k ní vždycky chodila na návštěvu?“
„Dobrá trefa, ale jeptiška už nejsem.“
„Chápu.“
Byla taktní a na nic se nevyptávala, nenechala na sobě znát žádné pocity.
„Na mém odchodu z kláštera není nic tajného,“ začala jsem dobrovolně sama. „Rozhodla jsem se k tomu asi před rokem a během dubna dostala povolení. Zůstala jsem tam ale ještě do konce semestru. Učila jsem totiž na fakultě angličtinu.
„Opravdu?“ rozzářila se Meg a bylo vidět, jak se jí ulevilo. „To jsem nevěděla. Margareta se nikdy nezmínila … učitelka. Budeš tady bydlet?“
„Chtěla bych. Ten dům jsem si zamilovala a navíc teď patří mně.“
„No to je skvělý. Půjdeš dnes večer na tu schůzi?“
„Na jakou?“
„Poslední schůze městské rady v tomhle roce. Na programu
je dost důležitý hlasování, víš? Nebo možná nevíš. O tom, jestli přenechat tomu ústavu jeden dům ve městě. Neměla bys tam chybět. Myslím, že oba tábory, lidi, co jsou pro i proti, mají připravený pádný argumenty a diskuse bude pěkně ostrá. Určitě se to protáhne dlouho do noci. Nechtěla bys tam jet s Halem a se mnou?“
„Díky, ale večer obvykle bývám dost zvadlá. Jestli se nakonec rozhodnu podívat se tam, vezmu si své auto, abych se nemusela na nikoho spoléhat a mohla kdykoliv odjet, až se budu cítit unavená.“
Doběhly jsme na další roh a přímo před námi se vynořila Pine Brook Road. „Mám dost, vracím se,“ řekla jsem zadýchaně a otočila se. „Uvidíme se později.“
„Zatím se měj, Chris. Já se tady ještě aspoň čtvrthodinku potrápím.“
To já jsem si o čtvrthodinu později právě chystala k snídani svou oblíbenou cholesterolovou bombu, složenou ze smažených vajíček, toastů bohatě namazaných máslem a několika nožiček párků. Všechno jsem pak s obrovskou chutí snědla.