Památce Claire Smithové, mé přítelkyni a agentce po pětadvacet let
PODĚKOVÁNÍ
Jamesi L. V. Wegmanovi za všechnu jeho pomoc
Byla to jejich stříbrná svatba; a těch stříbrných dárků, úplná výstava!
Tu hromadu dárků po pětadvaceti letech manželského života jim nemusíme závidět; je to stříbrný lem jejich mraku.
Saki: Nesnesitelný Bassington
„Je tam Christine Bennett Brooksová?“
Hlas u mého ucha byl ženský, věcný, neurčitého věku. „Ano,“ přisvědčila jsem. „Kdo volá?“
„To vy jste vyřešila vraždu toho muže loni v Oakwoodu?“
„Ano, to já.“
„V posledních letech jste vyšetřovala víc vražd, viďte?“
„Ano.“ Pokud to znělo nesměle, bylo to proto, že jsem nevěděla, kam to povede. Ten hlas i směr hovoru mi trochu naháněly strach.
„No, tak mám pro vás další. Mrtvolu najdete během dneška. Chci, abyste to věděla první. Myslím, že by vás mohlo bavit vyšetřovat tuhle smrt.“
„Tím mi říkáte, že někdo zemřel?“
„Takhle jsem to určitě neřekla.“
Srdce se mi bláznivě rozbušilo. „Paní, někdo umírá?“
„Ani takhle jsem to neřekla.“
„Neuděláte nic, co by vám uškodilo, že?“ Snažila jsem se představit si, jak bych mohla uvědomit policii, zatímco budu držet tuhle ženu u telefonu, když mám doma jen jeden aparát.
„Dovolte mi, abych zopakovala, co jsem vám řekla, paní Brooksová: v průběhu dneška bude nalezena mrtvola. Neříkám vám, kde ji najdete nebo čí tělo to bude – tedy je,“ opravila se.
„Kdo volá, prosím?“
„Paní Brooksová, marníte svůj i můj čas. Mám ještě práci. Jen jsem vás chtěla upozornit a vy mi to hrozně ztěžujete. Dnes mám pětadvacáté výročí svatby. Vzpomínám, jak šťastná – a krásná – nevěsta jsem byla. Vzpomínám, jak hezký a silný a láskyplný byl můj snoubenec – než den skončil, můj manžel. Bohužel, všechno jednou končí.“
„Prosím vás,“ naléhala jsem, teď už vyděšená. „Nedělejte nic, čeho byste litovala. Ne-„
„Ujišťuju vás, že nelituju ničeho. Jen jsem vám chtěla poděkovat za to, že jste mě vyslechla a říct vám –„ zarazila se.
„Ano?“ ozvala jsem se úzkostně.
„A říct vám – Okamžik, prosím.“
Zdálo se mi, že jsem zaslechla jiný hlas a pak jakýsi tlumený zvuk. „Haló?“ zvolala jsem. „Jste tam ještě?“
Ozval se zvuk, hlasitý, připomínající výbuch. „Haló?“ opakovala jsem.
Telefon na druhém konci zarachotil o podlahu a nebo o stůl a za pár vteřin nato, když jsem se zběsile rozkřičela do sluchátka, propíchl ticho oznamovací tón. Přeběhl po mně mráz. Vrátily se mi staré instinkty a já se pokřižovala. Nezavěsila jsem, jen jsem položila telefon na kuchyňskou linku, popadla tašku a klíče a vyběhla k autu.
„Uklidněte se, paní Brooksová,“ nabádal mě policejní důstojník.
Dorazila jsem na oakwoodskou policejní stanici tak rychle, jak to jen šlo. Znali mě tam, protože můj manžel Jack je detektiv poručík na newyorském policejním ředitelství a má v oakwoodské policii kamarády. Byla jsem poldovi v uniformě vděčná, že se mě pokouší uklidnit, ale nebylo to nic platné. Div jsem nebrečela, sypala jsem všechno ze sebe míň souvisle než obvykle, kdy uvažuju s chladnou hlavou, a byla jsem přesvědčená, že jsem v telefonu slyšela výstřel.
„Nic mi není. Prosím vás, poslouchejte mě. Právě se stalo něco děsného. Můžete vystopovat číslo volajícího, když už zavěsil?“
„Možná, ale přijde na okolnosti. Začala byste od začátku a pověděla mi, co se tedy stalo?“