Vražda v den svatého Valentina
Když jednoho nádherného prosluněného jarního dne zazvonil telefon, téměř jistě jsem věděla ještě předtím, než jsem zvedla sluchátko, kdo se ozve na druhém konci drátu. Čekala jsem na to zavolání od začátku týdne, ale současně jsem ve skrytu duše doufala, že se nikdy neuskuteční.
Přiložila jsem si sluchátko k uchu. „Haló?“
„Chris?“ Byl to stejný ženský hlas, který jsem poprvé slyšela v únoru.
„Ano.“
„Tady je Carlotta Frenchová. Našla se těla.“
Přeběhl mi mráz po zádech. „To je mi líto,“ řekla jsem. „Takže ty nejhorší předpovědi se nakonec vyplnily.“
„Ne tak docela. Je tu jedno překvapení, velice zajímavé překvapení.“
Přišla jedna zima, kdy se shodou okolností nebo řízením osudu nahromadila spousta takových mrzutostí a problémů, s nimiž si lidé nevěděli rady a přicházeli za mnou s žádostí o pomoc. Náhoda chtěla, abych se přede dvěma roky zapletla do vyšetřování čtyřicet let staré vraždy, které skončilo nečekaným úspěchem. Důsledkem toho bylo, že postupem času se řešení případů, kde všichni ostatní zklamali nebo kde kompetentní úřady prokazovaly naprostý nedostatek zájmu a odhodlání něco podniknout, stalo jakýmsi mým druhým povoláním. Přes Vánoce jsem pracovala na jednom, který byl úzce spjatý s klášterem svatého Štěpána, což je místo, kde jsem strávila patnáct šťastných let života, než jsem se rozhodla opustit řád a zařadila se do světa obyčejných lidí. Nedlouho poté mě požádal strýc mé kamarádky Melanie Grossové, abych se pokusila objasnit zmizení jeho druhé ženy, která se zničehonic ztratila před více než rokem. A aby toho nebylo málo, vzápětí nato mě Mel se svou matkou seznámily s šestnáct let starou nevyřešenou vraždou jejich příbuzné. Tak to už by mohlo stačit, pomyslela jsem si, když nás jaro přivítalo roztaženou pestrobarevnou voňavou náručí a já navíc zjistila báječnou věc, že jsem těhotná. Jediné, co jsem si v té chvíli přála, bylo postarat se o zahrádku a sledovat, jak ze zasetých semínek raší nový život. Ale nebylo mi přáno. V polovině února jsem měla telefonát a krátce poté jsem se sešla s Carlottou Frenchovou. Od té chvíle po celý zbytek zimy až do začátku jara jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, že se zcela nevyhnutelně blíží jistý den, kdy se telefon rozdrnčí znovu. A to se právě stalo.
Vzpomínám si docela přesně, co jsem čtrnáctého února dělala. V té době mě vůbec nenapadlo, že jsem se probudila do dne, který mi změní život. V posteli se ke mně láskyplně přitiskl můj manžel Jack, jsme svoji necelý rok, a zamumlal: „Šťastného Valentýna, miláčku.“ Pomilovali jsme se, já jsem pak vstala a šla dolů přichystat snídani.
Zatímco ve světském kalendáři zaujímá Den svatého Valentýna jedno z nejvýznamnějších míst – a slaví ho svorně křesťané i nekřesťané – v přísně katolickém kalendáři se žádné mimořádné pozornosti netěší. Nepovažuje se za nijak výjimečný sváteční den jako třeba Nový rok nebo svátek Všech svatých, kdy věřící nepracují a chodí do kostela na mši. V mešní knize pouze stojí stručná zmínka o tom, že svatý Valentýn, zbožný kněz ve starém Římě, byl za vlády císaře Aureliana v roce 270 umučen, a to je vše. Žádná zvláštní pasáž mu při mši, která se toho dne slouží, věnována není. Jak je ale všeobecně známo, čtrnáctý únor se stal dnem, kdy se zamilovaní otevřeně vyznávají ze svých citů nebo se pokoušejí uvadající lásku znovu vzkřísit. Tohle byl první svatý Valentýn, který jsem prožívala jako vdaná žena. Měla jsem pro Jacka malé překvapení a šetřila jsem si ho, až se vrátí domů – láhev koňaku, který, jak jsem byla ujištěna, patří mezi špičky ve své kategorii a každý věci znalý muž jeho jemnou chuť nepochybně ocení. To se mi líbilo.
Na mou občasnou ranní procházku bylo poněkud chladno, a tak jsem raději zůstala doma, dokud Jack neodjel na šedesátý pátý okrsek v Brooklynu, kde pracuje jako detektiv seržant. Už se o Valentýnovi nezmínil a já také ne. Později ještě zajedu do sousedního města do pekárny a vyberu tam dort ve tvaru srdce, abychom si po večeři mohli ukrojit sváteční zákusek.
Odpoledne, zrovna když jsem byla na odchodu pro zmíněnou sladkou pochoutku, zazvonil zvonek u dveří. Předpokládala jsem, že to je sousedka. Otevřela jsem dveře a za nimi stál mladý muž s dlouhou krabicí v rukách.
„Paní Brooksová? Dovolte, abych vám popřál šťastného Valentýna. Vypadá to, že vám někdo posílá dárek.“
Uzardělá rozpaky jsem se s mladíkem rychle rozloučila a celá rozčilená jsem spěchala do kuchyně, abych krabici otevřela. Měl pravdu. Podlouhlá úzká krabice skrývala tucet růží, polovinu červených a polovinu bílých.
Zmateně jsem stála a zírala na ně, jako by pocházely z neznámé planety. Dvanáct nádherných růží, a všechny pro mě. Když jsem mezi trny našla malou obálku, cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Vyndala jsem z ní ozdobnou kartičku. Pro Chris, stálo na ní. Od toho, který tě miluje nade vše.
Byla jsem absolutně vyvedená z míry. Přestože květiny byly překrásné a každá měla na stonku nasunutý tenký plastový tubus s vodou, ta stručná milá větička, myšlená upřímně a od srdce, mě dojala mnohem víc. Rozplakala jsem se štěstím. Myslela jsem si, že jsi houževnatý drsný policajt, ale ty jsi ten nejsladší chlap, kterého znám. A kdy sis vůbec vyšetřil čas, abys mi takovou kytici objednal?
Jack mi nosil květiny i dřív, ale nikdy nic tak extravagantního jako tohle. Otevřela jsem prosklená dvířka skříňky s porcelánem, kterou jsem zdědila po tetě Meg jako většinu vybavení v domě, a vyndala ven vzácnou irskou křišťálovou vázu. Nikdy předtím jsem ji nepoužila, ale tahle příležitost přímo volala po tom, abych ji dneska pokřtila. Opatrně jsem odnesla rodinnou památku do kuchyně, nalila do ní vlažnou vodu a rozpustila v ní obsah malého sáčku, který přišel s růžemi. Ze stonků jsem stáhla plastovou trubičku, každý jsem šikmo seřízla ostrým nožem a naaranžovala květiny do vázy tak, aby byly barvy promíchány. Nakonec jsem vázu položila na konferenční stolek v obýváku a pak jsem poodstoupila o pár kroků dozadu, abych si mohla tu krásu plně vychutnat. Když jsem se pohledu na dokonalou jemnou symbiózu skla a živých květů dosyta nabažila, odjela jsem konečně pro vyhlédnutý dort a pár kousků valentýnského cukroví pro Meliny děti.
Takže to byl opravdu mimořádný den. Jackovi udělal koňak radost a prohlásil, že je moc dobrý, než aby ho hned vypil, ale já jsem trvala na tom, aby láhev otevřel a aspoň ho ochutnal. Chvíli nato coby zkušený znalec prohlásil, že ještě nikdy nic lepšího nepil. Později se mi přiznal, že mi chtěl nejdřív koupit nějaký šperk, ale netroufal si odhadnout, co by se mi líbilo, a já jsem nikdy nenaznačila, co bych ráda dostala. (Jeho matka to dokázala vždycky nějak šikovně zaonačit, když jí něco padlo do oka, a Jack asi nabyl přesvědčení, že to tak dělají všechny ženy.) Mě to nikdy nenapadlo a řekla bych, že nějaké naznačování obecně není můj styl. Co se týká šperků, mám jich velice málo, protože jsem strávila skoro půlku života za zdmi františkánského kláštera jako jeptiška, ale těch, které mám, si velice cením – svatební prsten, malý zlatý kroužek, který mi věnovala velice příjemná paní žijící na západní straně New Yorku. Seznámily jsme se, když jsem tam tehdy vyšetřovala vraždu jejího starého kamaráda. Dále ještě vlastním několik starých kousků, které jsem zdědila po mamince a po tetě, a ochraňuju je jako oko v hlavě. Jsem naprosto spokojená s tím, co mám, a byla jsem ráda, že Jack zbytečně neutrácel peníze za něco, co mě ani ve snu nenapadlo, že bych potřebovala.
Grossovy děti se nadšeně překřikovaly a shodly se na tom, že cukroví ve tvaru srdce bylo to nejlepší, které v životě ochutnaly – a to je co říct, protože všechno, co upeče jejich matka, je vynikající – a kytice růží prozářila náš dům na mnoho dní, neustále mi připomínala Jackovu lásku, naši vzájemnou lásku. Všechno bylo krásné a dýchalo romantikou, prostě takové, z čeho se rodí ty nejkrásnější vzpomínky, které navždy zůstávají v lidských srdcích.
Měla jsem jako obyčejně práce nad hlavu. Každé úterý vedu seminář poezie na místní fakultě, a když se zrovna nezabývám vyšetřováním nějaké vraždy, příležitostně pracuju pro svého přítele právníka Arnolda Golda, který má praxi v New Yorku. Jednou, když jsem u něho v kanceláři strávila takřka celý den a pak jsem se celá šťastná, že už to mám za sebou, vracela z centra domů, unavená a s počínající bolestí hlavy, tehdy jsem se poprvé dověděla o Carlottě Frenchové.
Na záznamníku jsem měla vzkaz, abych volala Amy Grantovou, jednu ženu z Oakwoodu, s níž jsem se seznámila na místních schůzích a setkaly jsme se i při jiných společenských příležitostech. Svlékla jsem si kabát a posadila jsem se k telefonu.
Na začátku rozhovoru jsme se nevyhnuly nezbytným zdvořilostním tématům, a když ve mně asi po pěti minutách začínalo hlodat podezření, že mi opravdu zavolala jen ze sousedské slušnosti, zničehonic vypálila: „Vzpomínáš si na setkání s mou dávnou spolubydlící z univerzity, když jste se tu loni na podzim s Jackem zastavili?“
„Ano,“ odpověděla jsem a snadno jsem si vybavila velice příjemný večer. „Carlotta… na příjmení si nevzpomenu.“
„Carlotta Frenchová. Ráda by se s tebou setkala. Nemohla by sis na ni udělat čas?“
Podívala jsem se na hodinky. Bylo šest hodin a Jack se jako každý pátek co nevidět vrátí domů hladový jako vlk. „Teď to bohužel nepůjde. Právě jsem dorazila domů a musím rychle něco uvařit.“
„A co zítra?“
„O co se jedná?“
„Já bych o tom raději nemluvila. Je to trochu komplikované a chtěla bych, aby ti všechno vysvětlila sama. Z toho večera si tě pamatuje a musím říct, že jsi na ni zapůsobila velice dobře.“
Amy mám ráda a pamatuju si i na Carlottu, energickou pulzující ženu, která toho v životě už stihla mnohem víc, než co podle svých plánů zamýšlím udělat já. „Možná v jedenáct zítra dopoledne bych mohla,“ připustila jsem nakonec přemítajíc, že tou dobou už bych měla mít všechno přichystáno, a jestli Jack odjede do železářství nebo na skládku dřeva, aby si tam obstaral materiál pro víkendové práce, v nichž se doslova vyžíval, bude to příhodný čas Carlottu vyslechnout.
„Přesně v jedenáct jsme u tebe,“ slíbila Amy a tím náš rozhovor skončil.