Vraždy v nakladatelství
Kapitola 1
Nová stenotypistka považovala to, že se hned první den v zaměstnání přichomýtla k nálezu mrtvoly, za dostatečně vzácný jev, než aby ho zahrnula mezi pracovní rizika. Mandy Priceová, stará devatenáct let a dva měsíce, uznávaná hvězda sekretářské agentury paní Crealeyové v Nonesuchi, vyrazila v úterý 16. září ráno na pohovor do nakladatelství Peverell bez větších obav, než jaké obvykle pociťovala v každém novém zaměstnání, obav, které nebývaly nijak akutní a spíš než toho, jak obstojí u budoucího zaměstnavatele, se týkaly toho, jak bude zaměstnavatel vyhovovat jí. O té práci se dověděla minulý pátek, když se v šest hodin zastavila v agentuře pro výplatu za otravnou čtrnáctidenní zašívárnu u ředitele, který považoval sekretářku za stavovský symbol, ale neměl ponětí, jak jejích znalostí využít, a těšila se na něco nového a možná i vzrušujícího, i když asi ne tolik vzrušujícího, jak se posléze mělo ukázat.
Paní Crealeyová, u které Mandy pracovala už tři roky, řídila svou agenturu ze dvou místností nad trafikou kousek od Whitechapel Road, kteréžto umístění, jak ráda zdůrazňovala svým děvčatům i klientům, bylo příhodné pro úřady v City i pro mnohapatrové instituce v Docklands. Ne že by nějak závratně prosperovala, ale zatímco jiné agentury tonuly ve vlnách recese, malá a nezatížená loďka paní Crealeyové se stále jakž takž držela na vodě. Kromě toho, že jí pomáhala jedna z dívek, která zrovna neměla jinou práci, vedla svou agenturu úplně sama. V přední kanceláři chlácholila klienty, zpovídala nové dívky a přidělovala práci na příští týden. Zadní místnost byla její osobní svatyně, vybavená rozkládacím gaučem, na kterém občas přespala, skříňkou s nápoji a ledničkou, kredencí, při jejímž otevření se objevila malá kuchyňka, velkým televizorem a dvěma pohodlnými křesly před plynovým krbem, v němž se otáčelo mihotavé červené světlo za umělými poleny. O téhle místnosti mluvila jako o ,,špeluňce“ a Mandy byla jedna z mála dívek, jimž bylo dovoleno vstoupit do jejích soukromých prostor.
Možná právě díky špeluňce zůstávala Mandy agentuře věrná, třebaže by si nikdy otevřeně nepřiznala potřebu, která jí připadala dětinská i trapná zároveň. Matka od ní odešla, když jí bylo šest, a Mandy se nemohla dočkat, až jí bude šestnáct, aby se mohla odstěhovat od otce, jehož představu rodičovství splňovalo poskytování dvou jídel denně, která ovšem Mandy musela uvařit, a nákup nejnutnějšího ošacení. Loni si pronajala jeden pokojík v řadovém domě ve Stratford East, kde žila v bouřlivém kamarádském svazku se třemi mladými přáteli. Hlavním předmětem jejich sporů bylo to, že Mandy zásadně parkovala svůj motocykl značky Yamaha v úzké předsíni. Ale právě špeluňka na Whitechapel Road, smíšené vůně vína a čínských jídel přes ulici, syčení plynového krbu, dvě hluboká ošoupaná křesla, v nichž se mohla schoulit a usnout, představovala pro Mandy pojem pohodlí a bezpečí domova. Paní Crealeyová s lahví sherry v jedné ruce a útržkem z bloku v druhé přežvykovala svou cigaretovou špičku tak dlouho, až se jí podařilo umístit ji do koutku úst, kde obvykle visela jako popření gravitace, a mžourala na své téměř nerozluštitelné klikyháky přes velké brýle se silnými obroučkami.
,,Je to nový klient, Mandy, nakladatelství Peverell. Našla jsem si je v adresáři nakladatelství. Je to jeden z nejstarších nakladatelských domů v zemi, možná úplně nejstarší, založili ho v roce 1792. Sídlí u řeky. Nakladatelství Peverell, Innocent House, Innocent Walk, Wapping. Určitě jsi Innocent House viděla, jestli jsi někdy byla na výletě lodí v Greenwichi. Vypadá jako ohromný benátský palác. Zřejmě mají loď, kterou dopravují zaměstnance z přístavu Charing Cross, což ti moc nepomůže, když bydlíš ve Stratfordu. Ale je to na tvé straně Temže, takže se tam dostaneš snadno. Možná by sis měla vzít taxík. A nezapomeň je donutit, ať ti ho zaplatí, než u nich skončíš.“
,,To je dobrý, pojedu na motorce.“
,,Jak myslíš. Čekají tě v úterý v deset hodin.“
Paní Crealeyová se už chystala navrhnout, že u tohohle nového klienta by byla na místě jistá formálnost oblečení, ale rozmyslela si to. Mandy si nechala poradit leccos, pokud šlo o práci nebo chování, ale nikdy nic ohledně svého výstředního a často bizarního oblečení, jímž se projevovala její sebevědomá a temperamentní osobnost.
Zeptala se: ,,Proč v úterý? Oni v pondělí nepracujou?“
,,To se mě neptej. Já jen vím, že dívka, která volala, říkala v úterý. Třeba tě slečna Etiennová nemůže dřív přijmout. Je to ředitelka a chtěla by si s tebou pohovořit osobně. Slečna Claudia Etiennová. Všechno jsem ti to napsala.“
Mandy řekla: ,,O co se tu jedná? Proč se mnou musí mluvit šéf?“
,,Jeden ze šéfů. Jsou zvědaví na to, koho dostanou. Žádali tu nejlepší a já jim posílám nejlepší. Možná také hledají někoho nastálo a chtějí ho nejdřív vyzkoušet. Nenecháš se od nich přemluvit nastálo, že ne, Mandy?“
,,Copak jsem to někdy udělala?“
Přijala sklenku sladkého sherry, stulila se do jednoho z těch pohodlných křesel a studovala papír. Rozhodně je divné, že s ní chce budoucí zaměstnavatel mluvit před nástupem, ovšem tohle byl pro agenturu nový klient. Obvyklý postup byl pro obě strany jasný. Klient v nesnázích zavolal paní Crealeyové, požádal ji o písařku na určitou dobu a trval na tom, ať mu tentokrát pošle děvče gramotné, rychlost jehož psaní by se alespoň blížila požadované normě. Paní Crealeyová slíbila divy přesnosti, výkonnosti a svědomitosti a poslala tam kteroukoli dívku, jež byla právě volná a již mohla přemluvit, aby to zkusila, a jen doufat, že tentokrát se představy klienta a pracovnice nějak sejdou. Stížnosti, které přišly pak, odrážela paní Crealeyová neměnně vyčítavou odpovědí:
,,Tomu vůbec nerozumím. Od ostatních zaměstnavatelů má ty nejlepší reference. Vždycky po mně všichni chtějí Sharon.“
Klient, který začal pociťovat, že chyba je tak nějak na jeho straně, s povzdechem položil sluchátko a vydržel, dokud vzájemné utrpení neskončilo a stálá členka personálu se nevrátila zpět k zaměstnavatelce, kde se jí dostalo radostného přijetí. Paní Crealeyová si vzala svůj podíl, skrovnější, než účtovala většina agentur, což byl zřejmě důvod jejího přetrvávání v branži, a transakce byla ukončena až do doby, kdy další epidemie chřipky nebo letní dovolené přinesly další vítězství naděje nad zkušeností.
Paní Crealeyová řekla: ,,V pondělí si můžeš vzít volno, Mandy, já ti ho proplatím. A údaje o své kvalifikaci a praxi radši napiš na stroji. Nadepiš to celé Životopis, to vždycky dělá dojem.“
Mandyin životopis i Mandy sama – přes svůj výstřední zevnějšek – vždycky udělaly dojem. Za to mohla děkovat své učitelce angličtiny, paní Chilcroftové. Paní Chilcroftová říkávala své třídě zlobivých jedenáctiletých žaček: ,,Naučíte se psát svým mateřským jazykem jednoduše, přesně a s určitou elegancí, a mluvit jím tak, abyste neměly problémy, sotva otevřete ústa. Máte-li v úmyslu vdát se v šestnácti a vychovávat děti v obecním bytě, budete potřebovat jazyk. Nemáte-li jinou ctižádost, než aby vás živil muž nebo stát, budete jej potřebovat ještě víc, třeba jen k tomu, abyste získaly přízeň na sociálním odboru místního nebo okresního úřadu. Takže se učte.“