Všechny mé domovy
HROM A DUDY
Z mladistvé nerozvážnosti jsem jednoho dne udělala zkoušky na Akademii múzických umění – obor herectví – a na podzim přesídlila do Prahy. Sídlo mimopražských studentů této školy bylo v Hradební ulici a dodejme rovnou, že to nebylo sídlo reprezentativní. Starý dům držel jakž takž pohromadě a i to bylo od něj hrdinské, když uvážíme, že jím od rána do večera otřásal řev, zpěv, dusot, nářek hudebních nástrojů a praskání dveřmi. V mrňavých kuchyňkách se připravovaly nákladné pokrmy jako nasucho opékané topinky, buřty a čaj,
a požár zde hrozil téměř denně, poněvadž studenti vášnivě diskutující o mlhavosti některých uznávaných teorií pokládali zhusta dým z doutnajících večeří za průvodní jev svých argumentů.
Já však, ptáče poprvé opustivší rodné hnízdo a v jednom kuse zkoušející, jak mu fungují perutě, jsem spoustu věcí velkoryse přehlížela. Snadno jsem se tudíž smířila se životem „na sedmeráku“, což nebyl, jak by se dalo mylně soudit, život lesní panny na jelenu, nýbrž krušný život studentky v pokoji se sedmi lůžky. Bylť tehdy takový zvyk uvrhnout nové studenty do těch nejdrsnějších podmínek, aby se prokázalo, zda jsou pro uměleckou dráhu dost otrlí.
Skladba obyvatelek našeho pokoje byla svérázná. Dvě adeptky herectví, dvě klavíristky, dvě budoucí operní pěvkyně a – drazí čtenáři, stojí za to zakrýt si následující řádky a hádat, kdože byl sedmou spolubydlící. Hádejte něco hodně divokého!
Sázím se, že jste neuhodli. Dudačka. To je švanda, co? Zajímavé bylo, že dudačka nebyla největším prokletím našeho soužití, neboť chodila skromně dudat do sklepa, jsouc si vědoma, že nebydlí se šesti dorotami. Pardon, Dorotkami. Zato zbývající hudebnice! Budík si dávaly div ne na čtyři ráno, aby urvaly jako první klavír. Ano, klavír (a bylo to křídlo) též bydlil s námi, a bydlil daleko houževnatěji než kterákoliv z nás, protože ani jedenkrát neodjel na víkend k rodičům.
Tím umožňoval ráno co ráno, soboty a neděle nevyjímaje, té nejsvižnější z muzikálních snaživek usednout již za úsvitu ke klávesnici a loudit z ní škály. Pěvkyně je loudily i z hrdla. Těžko říci, co bylo horší. Po čtvrthodině zvukového mučení se vypotácela z lože dudačka
a připravila si čaj důvtipným a objevným způsobem. Na trochu cukru a citronové šťávy šplíchla něco teplé vody z karmy. Když se takto zasytila výživným nápojem, vyloudila ze svého nástroje zkušební zamečení a odkvapila v Orfeových šlépějích do podzemí.
Já a kolegyně Marcela jsem původně mínily od prvního ročníku trénovat modus vivendi hereckých hvězd. Dlouho ponocovat a vstávat k polednímu. Ponocování se nám však nedařilo, jelikož jsme byly z domova zvyklé chodit spát záhy; mně se například ještě celý první rok u divadla klížily oči. Spát do oběda pak bylo ze svrchu řečených důvodů nemožné. Proto jsme se mstivě připojovaly k pracovnímu úsilí a od šesti třiceti se snažily přeřvat sopranistku hlasovým cvičením. Mezi domama má má máma malou zahrádku. Každý majitel pouťového domu hrůzy by nás vzal.
Leč projevy okázale hlučného studia i nedostatek soukromí nebyly tím nejhorším, co nás v Hradební ulici potkalo. Lučavkou královskou, která testovala ryzost našich úmyslů s uměnami, byla správkyně koleje. Pomenší oblá paní by za příznivějšího poměru svých hormonů mohla v leckterém ohledu nahradit vyjeveným prvňačkám matku. Její způsoby však po prvním kontaktu nenechaly nikoho na pochybách, že by se jí to mohlo podařit jen u té dívky, jejíž původní matkou byl obzvlášť krobiánský žoldnéř.
Já byla doslova omráčena. Rodiče mě posílali leckam: do školy, do Sokola, do čistírny, do mlékárny, nikdy však do prdele. Omlouvám se za ten bez servítku použitý výraz, ale je zde na místě, poněvadž si přeji, abyste pocítili, jako já tehdy, tu tvrdou ránu palicí mezi oči ještě vlhkého telátka. Navíc byla tato žena vysoce třídně uvědomělá. Obyvatelstvo dělila na to
z „lepších rodin“ a ostatní, přičemž lepší rodinou byla pro ni ta, v níž byly děti posílány právě jen do té mlékárny, což z ní z třídního hlediska dělalo rodinu nejhorší.
Bdělá správkyně o mně nevěděla nic víc, než že můj otec je dirigentem a matka v domácnosti, a již ke mně zaujala antagonistický třídní postoj. Když jsem jí v pololetí předložila potvrzení o prospěchovém stipendiu, což přinášelo jakési minimální výhody, přijala je s krajní nelibostí. „No teda! Kdo by to řekl! Dirigentovic – a ona se učí!“ zvolala nasupeně a dala mi znát, že moje studijní výsledky jsou drzostí vmetenou jí do tváře. Neboť od dirigentovic očekávala flinkání po vinárnách a postel pnou propašovaných třídních nepřátel. To by se to potom za zimních večerů, kdy oheň vesele praská v kamnech a jeho odlesky mihotavě bloudí po stěnách útulného pokoje, to by se to psalo udáníčko za udáníčkem, stížnosti a návrhy na vyloučení z koleje! Zmařila jsem její růžové naděje a měla jsem to pocítit.
Jak už jsem řekla, byla to žena vojácky drsných manýrů, ovšem připouštím, že znám vojáky, kteří se chovají nesrovnatelně slušněji. Jednou jsem zaklepala na dveře její svatyně, abych vyřídila jakousi administrativní záležitost. Po vyzvání jsem otevřela a spatřila příslušníka SNB. Herdekbaba na mne vyjela, ostrá jako žiletka, abych nerušila její jednání. Mladý esenbáček, vida dívčinu, galantně navrhl, jen ať soudružka slečnu vyslechne. Nato soudružka zaklela tak jadrně, že muž zákona zrudnul až po kořínky vlasů do odstínu tak sytého, že možná už nikdy nevybledl.
Čekala jsem tudíž před zavřenými dveřmi a přemítala o nepravdivosti přísloví. Že prý zdvořilost i železná vrata otvírá. Sotva! V Hradební otevřela pokaždé kanál. A jakživ se tam z lesa neozvalo, co se do něj zavolalo. Na hrubou záplatu nebylo ani pomyšlení, poněvadž hrubý pytel by mě pohltil jako kotě určené k utopení.
Ach, tatínku, měl jsi pravdu, když jsi mi v den mých dvacátých narozenin nejprve přál vrchovatě všeho nejkrásnějšího, a pak se ti trochu zamžily oči: „Těch dvacet let doteď, Ivuško, to byla legrace. Ale těch dalších dvacet let, které přijdou, to teprve... To teprve bude život.“
Že se v tom životě setkám s mocí v rukou primitivů, se zlomyslností, závistí, úskočností
i zradou, to jsi mi už neřekl. O tom hovořily jen ty zamlžené oči. Stejně bych ti tenkrát nevěřila. To až mnohem později jsem měla řadu příležitostí přemýšlet o tom, jak ti, jejichž srdcem vládne zpupnost, chtivost, vypočítavost a vím já co ještě, pokládají mylně tyto vlastnosti za hrdost, otevřenost a prozíravost a po každém svém špatném skutku si radostně mnou ruce přesvědčeni, že „v tom umějí chodit“ lépe než druzí. Netuší, že druzí by to dokázali též, kdyby jim nechyběl základní předpoklad – ochota snížit se na takovou úroveň. Čekání před zavřenými dveřmi paní správcové bylo z řady pozdějších příležitostí tou první. Ale hleďme na to z té lepší stránky: Před některými zavřenými dveřmi může člověk
i o kousek povyrůst.
Já tenkrát povyrostla poněkud unáhleně, protože po několika dalších příkořích ze strany všemocné vládkyně nad mým mimoškolním bytím jsem oznámila, že se během několika dnů odstěhuji, aniž bych věděla kam. Následovná trýznivá nejistota, kde příští týden složím hlavu, ve mně vzbudila dočasnou lítost, že nejsem přítelkyní staršího plešatého pána, jenž by mi na oplátku za občasnou přítulnost opatřil díky svým konexím garsonku. Byla jsem však zamilována do mládence, který neměl ani pleš, ani konexe. Zato mělo maminku, která mě měla ráda a opatřila mi v šibeniční lhůtě podnájem. Tak mi začala nová životní éra – harcování po cizích domácnostech.