Vůně posečené trávy
Nebudu předstírat, že jsem okupaci protrpěla. Naše rodina byla, bohudík, uchráněna nejhoršího. Maminka sice pletla šatičky pro říši, stýc Věran musil přerušit studia a pracoval v továrně, chyběly nám potraviny a naopak nechyběl strach, ale byl to život téměř růžový oproti životu jiných, krutě postižených lidí. Přesto na mně válka své stopy zanechala, byť to nebyly stopy na první pohled zřejmé. Doposud přímočará bezelstná osůbka stala se přes noc nedůvěřivou mazanou holčičkou. Když už jsem musila vzít na vědomí fakt, že za pouhý poslech hlasu, který neříká Achtung, achtung, nýbrž Vnimánije, vnimánije, hrozí celé rodině smrt, musila jsem k tomuto faktu zaujmout stanovisko. A tak když se můj věrný druh Iváněk důvěřivě chvástal, co za novinky vyslechl z Londýna, pravila jsem lstivě: "To my máme tak strašné rádio, že nechytíme ani Prahu. Kdepak Londýn!" Čert věř Ivánkovi. Co kdyby byl provokatér.