Začínám znovu
TU SÍLU MÁME VŠICHNI
S léty přichází i úspěch. Život, který si člověk vysnil ve dvaceti, může vychutnávat v sedmdesáti. Nesmí jen jedno: rezignovat. Nesmí líně sedět na zadnici a čekat na manu z nebe. Musí se pohnout, hledět dopředu, být odvážný. Musí rozpoznat znamení. Když ho napadne: „Tohle přece nemůže být všechno“, pak nastal ten čas.
Už to pochopila spousta lidí. A změnili svůj život: po rozčarování v práci nebo v lásce, po těžké ráně osudu nebo jen proto, že jim jejich nudná existence lezla krkem a cítili, že mají v padesáti, šedesáti, sedmdesáti nebo v osmdesáti dost sil na to, aby začali něco úplně nového.
Anton Bruckner začal komponovat teprve ve čtyřiceti letech: ve svém „prvním životě“ byl chudým pomocným učitelem. Sokrates se v dvaaosmdesáti letech naučil hrát na flétnu. Tizian maloval svá mistrovská díla, když mu bylo přes osmdesát. Existuje jen jedno pravidlo: Kdo chce, ten může.
Člověk je jedinečná bytost. Je plný energie, ale je si jí často vědom až tehdy, když spadne do krize. Když je nucen něco podniknout, vyvine často takovou sílu, o které ani nevěděl, že ji má. Od jedince dnes nikdo moc síly nevyžaduje. Obvykle je to „skupina“ nebo „společnost“, které se „něco svěří“. Že společnost sestává z jedinců, na to se obvykle zapomíná. Věřím v sílu jednotlivého člověka. Měla jsem mnohokrát příležitost ji obdivovat. Nedá se „okecat“. Každý, kdo díky svému povolání přichází do styku s lidmi, by se měl chránit toho, aby tuhle sílu podcenil.
Síla jedince je tak velká, že překoná i nejtěžší rány osudu. Ukázkovým příkladem je Paul Wittgenstein, bratr slavného filozofa Ludwiga Wittgensteina. Paul se narodil roku 1887 ve Vídni. Byl klavíristou, zjevně talentovaným, a měl úspěch už ve velmi útlém věku. V první světové válce však přišel o pravou ruku. Pro muzikanta je to de facto rozsudek smrti. Paul Wittgenstein však nerezignoval. Cvičil dál - levou rukou. Brzy hrál tak dobře, že si mohl dovolit vyzvat slavné skladatele, aby pro něj napsali speciální díla. Richard Strauss, Maurice Ravel, Benjamin Britten a Sergej Prokofjev mu poslali skladby pro jednu ruku, které zvládl s velkou bravurou. Po válce znovu koncertoval, usadil se v Americe, stal se světoznámým a ani dnes není zapomenut: jeho etudy pro levou ruku jsou stále vydávány.
TU SÍLU MÁME VŠICHNI
S léty přichází i úspěch. Život, který si člověk vysnil ve dvaceti, může vychutnávat v sedmdesáti. Nesmí jen jedno: rezignovat. Nesmí líně sedět na zadnici a čekat na manu z nebe. Musí se pohnout, hledět dopředu, být odvážný. Musí rozpoznat znamení. Když ho napadne: „Tohle přece nemůže být všechno“, pak nastal ten čas.
Už to pochopila spousta lidí. A změnili svůj život: po rozčarování v práci nebo v lásce, po těžké ráně osudu nebo jen proto, že jim jejich nudná existence lezla krkem a cítili, že mají v padesáti, šedesáti, sedmdesáti nebo v osmdesáti dost sil na to, aby začali něco úplně nového.
Anton Bruckner začal komponovat teprve ve čtyřiceti letech: ve svém „prvním životě“ byl chudým pomocným učitelem. Sokrates se v dvaaosmdesáti letech naučil hrát na flétnu. Tizian maloval svá mistrovská díla, když mu bylo přes osmdesát. Existuje jen jedno pravidlo: Kdo chce, ten může.
Člověk je jedinečná bytost. Je plný energie, ale je si jí často vědom až tehdy, když spadne do krize. Když je nucen něco podniknout, vyvine často takovou sílu, o které ani nevěděl, že ji má. Od jedince dnes nikdo moc síly nevyžaduje. Obvykle je to „skupina“ nebo „společnost“, které se „něco svěří“. Že společnost sestává z jedinců, na to se obvykle zapomíná. Věřím v sílu jednotlivého člověka. Měla jsem mnohokrát příležitost ji obdivovat. Nedá se „okecat“. Každý, kdo díky svému povolání přichází do styku s lidmi, by se měl chránit toho, aby tuhle sílu podcenil.
Síla jedince je tak velká, že překoná i nejtěžší rány osudu. Ukázkovým příkladem je Paul Wittgenstein, bratr slavného filozofa Ludwiga Wittgensteina. Paul se narodil roku 1887 ve Vídni. Byl klavíristou, zjevně talentovaným, a měl úspěch už ve velmi útlém věku. V první světové válce však přišel o pravou ruku. Pro muzikanta je to de facto rozsudek smrti. Paul Wittgenstein však nerezignoval. Cvičil dál - levou rukou. Brzy hrál tak dobře, že si mohl dovolit vyzvat slavné skladatele, aby pro něj napsali speciální díla. Richard Strauss, Maurice Ravel, Benjamin Britten a Sergej Prokofjev mu poslali skladby pro jednu ruku, které zvládl s velkou bravurou. Po válce znovu koncertoval, usadil se v Americe, stal se světoznámým a ani dnes není zapomenut: jeho etudy pro levou ruku jsou stále vydávány.
Diamanty místo knoflíků
Spokojená se svou druhou kariérou je i jihoněmecká žena v domácnosti, manželka a babička Maria Kuglerová. Maria celý život pracovala, pracovala, když byly děti malí, pracovala, když vyrostly a když přišla vnoučata, pracovala taky. Když bylo Marii padesát let, dělala v továrně na knoflíky.
Začalo ji to nudit. Chtěla zkusit něco nového a zajímavějšího. Díky novinám našla práci jako posílkářka u jedné šperkařské firmy. Byl to rodinný podnik, s Marií zacházeli dobře a cítila se tam skvěle.
O dva roky později šla jedna odbornice na diamanty do penze.Taková "diamanteuse" prohlíží kameny kvůli chybám a pak s ohledem na výbrus a barvu určuje jejich hodnotu. Šéf nevěděl koho zaměstnat. Někoho cizího? Tenhle druh práce je věcí důvěry: jde o velké peníze.
Maria měla štěstí. Neupozorňovala na sebe, ale šéf si jí všiml: byla to ta nejspolehlivější posílkářka, kterou měl. Když se jí zeptal, jestli by chtěla volnější zaměstnání, jestli má chuť jít do kurzu, řekla ihned ano. Věděla, že teď bude trochu zanedbávat muže, ale rozhodla se nenechat se jím moc ovlivnit. Když si to s ním vyříkala, jela na svůj první seminář.
Maria svého rozhodnutí nelitovala. Je dnes "odborná síla", vydělává dvakrát tolik co kdysi u knoflíků a neexistuje na světě šperkař, který by jí mohl něco namluvit.