Záhada zmizelých dětí
Předtím
V deset hodin večer bylo venku takové teplo, že nikdo necítil chlad. Obloha byla posetá hvězdami a mezi nimi visel načervenalý měsíc v úplňku. Stáli v lese na pasece tak rozlehlé, že na ní mohlo tančit tisíc lidí, ale její pružnost vycházela z hustého zeleného trávníku a stěny představoval kruh vysokých stromů, buků, jasanů a kaštanů. Protože ještě nezačalo padat listí ze stromů, nebylo vidět dům, který se nacházel nedaleko odtud. Stejně tak nebyly vidět hospodářská stavení a sad.
Uprostřed otevřeného prostranství vytvořilo asi sto lidí kruh. Většina z nich neměla tušení, že je nablízku nějaký dům. Přijeli v minibusech, dodávkách a někteří ve vlastních automobilech po cestě, která odbočovala z jiné cesty vedoucí od uzoučké silnice. Nic u vjezdu na cestu nenaznačovalo, že se jedná o soukromý pozemek ani že nedaleko stojí dům. Někteří účastníci měli na sobě džíny, tričko a svetr nebo bundu, běžné oblečení oblíbené u mladých stejně jako u lidí středního věku obou pohlaví, ale jiní byli oděni v hávech černé nebo hnědé barvy. Drželi se za ruce a čekali, netrpěliví, možná vzrušení.
Do středu kruhu zamířil muž v bílém; v košili s rozhalenkou, bílých kalhotách a bílých botách. Jakmile stál uprostřed, lidé začali zpívat. Byla to strhující píseň, která mohla být hymnem nebo chórem z opery či muzikálu. Když dozpívali, rytmicky zatleskali. Sotva muž v bílém promluvil, potlesk ustal.
Zvučným hlasem zvolal: „Trápí vás zlí duchové? Je tu někdo posedlý ďáblem?“
Rozhostilo se hluboké ticho. Nikdo se nepohnul. Zvedl se větřík, zatočil se dokola, nadzvedával dlouhé vlasy a rozevlával splývající roucha. V okamžiku, kdy do kruhu vstoupil někdo další, se opět utišil. Nikdo z těch, kdo se drželi za ruce, ze zpěváků, z těch, kteří tleskali, nedokázal říct, odkud se dotyčný vynořil. Nikdo z přítomných, dokonce ani nikdo z těch, kteří stáli v těsné blízkosti, nedokázal rozeznat, zda je to muž, či žena, a přestože stvoření trochu klopýtlo, jako by je někdo postrčil dopředu, za jeho zády nikdo nestál. Od krku k patám ho zahaloval černý háv a na hlavě měl černý závoj. Muž, který se ptal na zlé duchy, vykřikl:
„Sešli dolů plameny, Pane, a spal zlé duchy!“
„Spal, spal, spal!“ skandoval dav.
Muž v bílém a postava v černém se setkali. Z dálky vypadali jako dvojice milenců v přestrojení, možná jako maskované postavy z karnevalu v Benátkách. Trochu se setmělo, protože tvář měsíce postupně zakryl lehký mráček. Kněz a prosebník, pokud to skutečně byli oni, stáli tak blízko sebe, jako by se dotýkali, ale nikdo neviděl, jestli je to skutečně pravda. Sluch hrál důležitější roli než zrak a přítomní náhle uslyšeli, jak ze sebe černá postava vydala dlouhé, tiché zakvílení, plačtivé zasténání, ale hlasitější než běžný sten, po němž následovala řada dalších. Ty zvuky zněly upřímně, nepředstíraně, zněly, jako by vycházely z hloubi zoufalého, zmučeného srdce, z trpící duše, a teď stoupaly a klesaly, stoupaly a klesaly.
Bílá postava se nepohnula. Kruh lidí se začal třást a pohupovat se ze strany na stranu; brzy také všichni sténali a někteří se bili rukama nebo, v několika případech, proutky, které zvedli ze země. Pohupovali se a kvíleli, a když mráček odplul, opět se ukázal měsíc, který tento rituál ozářil a zalil ho ostrým bílým světlem. Pak se začala pohybovat také postava v černém. Ne pomalu jako ostatní lidé, ale dělala prudké pohyby, které se během toho, co zasypávala ranami pěstí vlastní tělo, ale i hrudník a paže muže v bílém, stále zrychlovaly. Její sténání se změnilo ve vrčení a bylo slyšet, jak jí při každém zavrčení cvakají zuby.
Muž v bílém zřejmě vůbec nevnímal údery, které na něj dopadaly, a zvedl ruce nad hlavu. Hlasem kněze z dávných dob zvolal: „Vyznej se ze svých hříchů a špatností!“
Pak to přišlo, seznam chyb, přečinů a opomenutí, některé postava tiše zamumlala, při jiných zvedla hlas do výkřiku zoufalství, takže je slyšeli všichni ostatní. Lidé tiše stáli a pozorně naslouchali. Zpověď pokračovala, ale méně vzrušeným tónem, a postupně se zklidňovala, až začalo stvoření v černém zadrhávat, ochabovat a choulit se. Pak se rozhostilo ticho, jež přerušil jen tichý, téměř smyslný povzdech, který ze sebe vydal dav.
Kněz promluvil. Položil ruku na rameno postavy v černém hávu a zvučným hlasem pronesl: „Teď z něho vyjdi!“ Nepřišlo rozhřešení, jen tenhle sebejistý příkaz. „Vyjdi z něho!“
Měsíc zahalil mrak a při té události lidé opět vzdychli, i když zřejmě spíš úžasem. Dav se zachvěl, jako by závan větru rozvlnil pole s obilím.
„Podívejte se na zlé duchy, mé děti! Podívejte se, jak zakrývají měsíc! Podívejte se na Aštoret, démona – který přebývá na měsíci!“
„Vidím! Vidím!“ volali lidé v kruhu. „Vidíme démona Aštoret!“