Zakázaná láska
l.
Slavnostní večer se přiblížil.
Za necelou hodinu mělo vypuknout, co se dny a týdny starostlivě připravovalo, pokud je možné, aby se lidé dostatečně připravili na všechno, čím je umí budoucnost překvapit.
Nervozita v rodinách vrcholila; matky neustále probíraly stav zevnějšku svých dcer, jejich účesů, vhodnost šperků. Spokojenost mladých dam se střídala s nespokojeností, sebevědomí se mísilo s obavami. Znovu a znovu uvažovaly o svých šatech, protože šaty jsou pro ženu vždycky víc než pouhé oblečení, a dvojnásobně jim na nich záleží, když chtějí získat pozornost.
Betty pomáhala své mladší přítelkyni obléci novou plesovou toaletu, bílou s rudými máky
a bohatě zdobenou tylem a krajkami. „Moc ti sluší. Jinak se to říct nedá.“
Zdenka se obhlédla v zrcadle, zkoumala, jestli jí ta dobrá duše něco nenamlouvá.
„Ženské budou koukat!“ opakovaně tvrdila Betty. „Mužští budou nadšením bez sebe. Kounic určitě. Nebo Kheil?“
Zdenka odpověděla s ironií, která jí byla vždy blízká: „Velice milí pánové.“
„Taky si myslím,“ oplatila jí Betty.
„Ale mně by už mohli dát pokoj. Někdo by jim to měl poradit. Kam se vrtnu, tam se kolem mne motají,“ stěžovala si Zdenka, ale zároveň jí ten mužský zájem lichotil.
„Panebože, buď ráda, že se motají! Co by jiná holka za to dala, kdyby se jí dvořil hrabě Kounic.“
Betty se oba mladíci velmi líbili a nepochybovala o tom, že si přítelkyně nakonec jednoho z nich vybere: odříkaného chleba největší krajíc.
„Můžu ti něco prozradit? S panem Kheilem jsem skončila.“
„Vážně? Vždyť jsi pana učitele milovala?“
„Minulý týden jsem to skončila.“
„Zrovna před plesem? Chápu, že mít naráz dva snaživé nápadníky je náročné…“ Betty si vzpomněla: „Poslyš, přece jste si jako důkaz vyměnili vlasy –“
„Ustřižené vlasy jsou… nejsou záchranné laso.“ Když vytáhla jeden trumf, rozhodla se, že vynese i druhý: „Chtěla bych skončit i s Kounicem.“
„Nevěřím!“
„Uvidíš.“
„On s tím nebude souhlasit, protože – je větší bojovník než Karel Kheil.“
„O tom rozhoduje žena.“
Betty přikývla, i když tak úplně nevěřila, že má Zdenka pravdu. „Počkej, postůj klidně, ať ti to vzadu dopnu…“
Zdenka byla ze všech těch dívek, které se připravovaly získat večer zájem či lásku mladých mužů, rozhodně nejzkušenější; už mnohokrát vystupovala na veřejnosti, při různých slavnostních příležitostech. Poznala, co znamená vzbudit pozornost lidí: může být příjemná, ale i docela protivná, protože lidé, jak si stihla všimnout, jsou příjemní i protivní. Ve svých osmnácti letech zažila toho víc než všechny holky z celé jejich školy dohromady. Leccos musela překonat, smířit se s tím, což pro ni nebylo snadné, neboť slečna byla hodně samostatná i neposlušná. Nepoddajná jako její otec.
Vlastně kvůli němu ji všichni stále pozorovali. Dříve to přijímala ochotně, dokonce
s potěšením, ale přehnaného zájmu lidí cizích i známých se už nabažila; litovali ji, obdivovali ji, nebo se s ní nemohli dohodnout, to se také mnohokrát přihodilo. Nejen ve škole.
V pokoji se objevil asi pětapadesátiletý vousatý muž. Byl dokonale společensky oblečený, v košili s rohatým límečkem měl bílého motýlka, ale choval se hodně svérázně; ostatně často býval mrzutý i vzteklý.
„Vy jste s tou parádou ještě neskončily? Panebože, je to jenom candrbál, ne nějaká audience
u císaře.“
„Kvůli císaři bych se určitě tak nestrojila,“ odvětila Zdenka. „Nemá nás rád. My zase nemáme rádi jeho. Není to tak?“
Statný muž se uchechtl. „Jeho Milost nám leze krkem.“
Místo aby Zdenka zrychlila svou činnost na úpravě garderoby, v nových šatech usedla na židli a pohlédla na něho, jako by zkusila získat jeho pochopení. „Bolí mě hlava.“ A hned dodala: „Neměla bych zůstat doma?“
„Blázníš, nebo co?“ ostře ji přerušil. Zlostně se podíval na obě mladé ženy. Zkoumal, jestli si Zdenka nedělá z něho nějakou legraci. „Krucifix, ženský, dožiju se někdy toho, že bude u vás zejtra platit, co jste řekly včera?“ Jeho pohled se věnoval Zdence. „Celý týden jsi vykřikovala nadšením! V každé tvé větě bylo slovo ples: půjdem na ples, uvidíme se na plese, domluvíme se na plese… A dnes ohrnuješ nos a neráčíš jít? Hergot, co to znamená?“
„Není mi dobře –“
„Nezdržuj!“ vybafl na ni. „Člověk musí plnit své povinnosti, ať se cítí dobře, nebo ne…“
„Candrbál snad není povinnost?“
„Když se koná náš ples, tak je povinností každého vlastence se ho zúčastnit. Musíme ukázat naši sílu. To je ti snad jasné?“ řekl rozčileně. Nesnášel takové ženské rozmary; především nesnášel, když se někdo nepodrobil jeho vůli a vymykal se jeho pokynům.
Zdenka jen přikývla. „Ano, ale –“
„Žádné ale. Slíbil jsem, že naše rodina na ples přijde. Tak přijde. Rozumíš? Platí to i pro tebe.“ Vrtěl se v tom malém pokojíku a vztekal se: „Najednou si slečna začne vymýšlet něco jinýho? Tak to ne!“
„Slečna chce jenom to, na co se dnes cítí,“ odpověděla mu s jistou opovážlivostí.
„S tebou je to vždycky stejný,“ mávl rukou. „Pokaždé chceš něco jiného než ostatní lidi. Ale takhle to v životě nejde! I ty musíš dodržovat to, co všichni.“ Svoje kázání pánovitě dokončil: „Tomu se říká pořádek a slušný chování.“
Slečna vzdorně mlčela, ale nijak s ním nesouhlasila. Takovému slušnému chování moc nevěřila. Mnohokrát se přesvědčila, že se často jednalo jen o přetvářku. Lidé, kteří se báli otevřeně vystoupit, tak zvanou slušností jen zakrývali své pravé smýšlení. Vlastně to byl nedostatek odvahy vyslovit a obhájit svůj názor. Odsuzovala ty bázlivce, že se chovali jako strašpytlové či pokrytci.
Přísný pán domu, Zdenčin poručník, velmi dobře chápal, že schovance nejde jen o ples, ale jádrem sporu je tvrdošíjnost její povahy a dívčina neochota se podřídit. Zamířil ke dveřím
a ještě vyzývavěji řekl: „Všichni jsme připraveni. Paní nás už čeká. Za pět minut ať jsi dole.“
Rázně odešel, práskl dveřmi.
Zdenka chvíli seděla a nereagovala.
„Tak nevím, jestli se těším,“ nečekaně řekla budoucí tanečnice.
„To víš, že se těšíš. Ples je přece nádhera,“ napomenula ji Betty. „Jako šampaňské. Když se otevře láhev, zmizí všechno všední, jenom víno perlí.“
„A stejní lidi perlí stejné řeči,“ jízlivě poznamenala mladší dívka.
Viděla, že za oknem začalo sněžit. Sněhové vločky jen tak půvabně poletovaly a padaly dolů. Nebyla to žádná divoká chumelenice, jakou zažila jako malá holka v horách a strašně se jí bála. Sníh tam přicházel i s vichřicí, domácí lidi tomu říkali bílá tma. Dlouho tomu nerozuměla – tma přece není bílá?
„Já myslím, že… že bys měla poslechnout,“ opatrně promluvila Betty. Znala nebezpečnou tvrdohlavost své přítelkyně, stejně jako výbušnou povahu doktora Braunera, proto chtěla zavčas ulomit hroty případnému konfliktu.
„Poslouchám ho pořád. Nic jiného nedělám,“ otráveně prohlásila Zdenka. „Zase mne tam budou okukovat.“
„To není okukování,“ opravila ji přítelkyně. „Lidi tě mají rádi. Jsi pro ně dcera otce, kterého uctívají. Proto se o tebe zajímají.“
„Myslíš?“
Betty ji políbila, popřála dobrou zábavu a hodně štěstí.
K sobě měly nejblíže. Svěřovaly si různé tajnosti, jaké se skrývají v dívčích srdcích a snech, protože si důvěřovaly; pomáhaly si i radily, aby ve velkém domě nebyly tak osamělé. Neustále se v něm pohybovalo mnoho cizích lidí, klientů advokátní kanceláře, politiků i přátel Braunerovy rodiny, a také významných hostů a návštěvníků salonu paní domu.
Zdenka Havlíčková na sebe naposledy pohlédla do zrcadla. Rty měla až moc výrazné a husté vlasy česané na pěšinku také její obličej nezjemnily. Nebyla neodolatelná krasavice, sama to o sobě věděla. Když se nebavila a nesmála se svými kamarádkami, bývala zamyšlená, její pohled byl upřený, skoro urputný. Slečna, která svou pravou povahu zakrývá živým či veselým chováním, i když tak živá či veselá není. Její skutečnou povahu lidé nesnadno luštili. Také proto, že dívka nebyla, co se týkalo její osoby, příliš sdílná.
Mladí muži, kteří se kolem ní rádi pohybovali, neboť byla známá a přitahovala je, chtěli ji zaujmout a získat, oceňovali, že tahle tmavovlasá slečna je bystrá i vzdělaná. Poznali to, aniž potřebovali slyšet chválu jejích učitelů. Stála jim za námahu dobývání, přestože ona jim nic neusnadnila, naopak. Ačkoliv se jejich pokusy neustále opakovaly, zatím se nikomu nepodařilo proniknout za hradby společenské konverzace a legrace. Nanejvýš je zasáhla střela jejího vtipu a ironie, ale ani její posměšná slovíčka je neodradila, aby dál zkoušeli štěstí u této podivuhodné slečny.
Také v mnoha jiných pražských rodinách, kde měli dospívající dcery, se chystali večer na ples. Nekončil spěch a zmatek, jenž u nich vládl několik posledních dnů. Zkušené švadleny, které podobné chvíle zažily už mnohokrát, překládaly v rukou látky z batistu či mušelínu, nasazovaly si náprstky, občas jim chyběly správné nitě nebo knoflíky, šily a naposledy zkoušely, jak nové šaty padnou.
„Slečno, dovolíte, otočte se… Prosím, ještě tak… Tady to trochu popustíme, viďte?“ šveholily švadleny v bytech svých zákaznic.
Zkoušky probíhaly pod bedlivým dohledem matek, babiček, tet a přítelkyň, jako by byly
v rolích generálů, jež povedou své šiky do bitvy. Otcové a dědečkové se ocitli jaksi na vedlejší koleji, ostatně do předních řad těchto bojů se ani nedrali, pokud se jim ze všech sil nevyhýbali. V rodinách se do posledních chvil odehrávaly nelítostné spory o barvu stuh, mašlí a jiných ozdob; babičky tradičně navrhovaly růžovou, tvrdily, že zdůrazňuje dívčí jemnost či nevinnost; dívky ji odmítaly, nechtěly vypadat jako starosvětské slečinky z marcipánu. Tyto
a podobné řeči v domácnostech neutichaly, bublaly jako vroucí voda na plotně. Jako by šaty měly rozhodnout o tom, jak večer dopadne. Ba měly ovlivnit mnohem víc, třeba celý dívčí osud.
Rozechvělé očekávání se postupně měnilo v neklid. Přitom dívky se měly radovat, naladit neodolatelné úsměvy, které k nim připoutají muže, jež se jim zalíbí, a pokud možno budou se líbit i maminkám, babičkám a tetičkám.
Zdenčina oblíbená spolužačka Filipka Hráská nebyla z Prahy, ale z Poděbrad. Všechny ty plesové starosti s ní sdílela její teta, protože dívka už neměla maminku. Tatínek se snažil
o dceru pečovat, ale kromě hezké modrooké dcery měl na starosti celé město, neboť byl purkmistrem Poděbrad. Filipka se chovala způsobně a rozhodně toho nikdy moc nenamluvila. Tichá voda. Mezi ostatními Zdenčinými spolužačkami měla v jejích očích neskonalou výhodu, že byla spolehlivá kamarádka; žádná zlomyslná klevetnice. Na její dospívání jistě měla vliv smrt matky, také příliš brzy poznala bolest a velký smutek. Nebyla příliš průbojná, jako by energičnost přenechala svému otci. Oblékala se až nevýrazně, což si také přivezla z malého města, kde si asi zvykla na to, že purkmistrova dcera by neměla budit pohoršení, ani chováním, ale ani oblečením. Byla dost vysoká a tmavovlasá jako Zdenka. Možná měla trošku větší nos, než by si sama přála. Zato se pěkně usmívala. Příjemně a přátelsky.
Filipka bydlela v Praze v podnájmu u tety, slečny Nápravníkové, v Opatovické ulici poblíž staré solnice; spolu s ní zvládla všechny úpravy šatů i zkoušky. Bude mít na sobě toaletu tyrkysové barvy a velmi střízlivého střihu, jak to odpovídalo její povaze. Odpoledne za nimi z Poděbrad přijel, jak slíbil, otec Hráský; usmíval se a dceru chválil: „Maminka by měla z tebe radost, holčičko.“ Jeho slova vyvolala několik slziček, které bylo třeba ihned osušit
a přepudrovat tvář, aby úsměv z dívčích očí zářil bez jakéhokoli zakalení.
Třetí jejich spolužačka Květa Hrdličková měla maminku a to byla žena hodně snaživá. Asi čtyřicetiletá, ale chovala se jako usedlá a starostlivá matrona. Mluvila pomalu a důstojně. Velmi často Zdence něco nabízela, radu nebo pomoc, protože jí dělalo moc dobře, že se její dcera ve škole stýká s tak významnou slečnou z vyšší společnosti, kam by ráda se svou Květou pronikla. Její snaživost občas nabývala hrozivých rozměrů, až z té přehnané péče šel strach. Obavy vyvolávala i její ctižádost. Paní Hrdličková nesmírně toužila po tom, aby se jejich Květuše stala obletovanou mladou dámou. Dívka po tom, upřímně řečeno, také toužila, ale cítila, že jaksi nemá všechny potřebné dary, které činí ženu pro muže přitažlivou; leccos jí scházelo, takže ty velké sny matky i její se jí nedařilo uskutečnit. Byla dost hubená. Jejím poznávacím znamením mohly být vlasy. Nad nízkým čelem se jí rozprostíraly bohaté proudy kadeřavých vlasů zkroucených do nesčetných prstýnků. Jenže barvy narezlé. Vlastně: zrzavé. Proto už od dětství Květa byla terčem posměšných poznámek spolužaček, cítila to jako zapeklitou překážku jakéhokoli úspěchu. Jak se mohla pyšnit hustotou svých vlasů, tak jejich barva ji deptala, a bála se, že odrazuje i mladé muže.
„Hlavně se musíš usmívat, rozumíš?“ radila matka. „Úsměv je nejlepší ozdobou ženy, lepší než bůhvíjaký šperk. Úsměv je zbraň, chápeš, ty trdlo?“
Květa opět přikyvovala, ale myslela si, že zlatý šperk by byl rozhodně lepší. Vždyť se na mladé muže usmívala neustále, ale bez patřičné odezvy. Zatímco Zdenka se mladíkům
a nápadníkům hodně prostořece posmívala, a to jak mezi holkami, ale i otevřeně; všichni se tím bavili a smáli, přijímali to jako vtipnou zábavu. Květa tušila, že kdyby se jen jednou pokusila podobným způsobem zažertovat jako Zdenka, tak by se to obrátilo proti ní; proto raději nic takového nezkoušela a jen pozorovala, jak se kamarádky s mladíky baví, ale ona mlčela a jen se bezmocně culila těmi svými úzkými rty v drobném obličejíku orámovaném zrzavou hřívou.
„Panebože, pochop,“ zvýšila hlas paní Hrdličková, která dceřin první vstup do společnosti chtěla připravit s veškerou pečlivostí, „první dojem záleží na každé drobnosti.“
Možná jí v paměti uvízla vlastní zkušenost, vzpomínka na šaty při jejím prvním bálu, které byly příliš volné, cítila se v nich hrozně a celý večer nemohla myslet na nic jiného. Tím si také vysvětlovala, že se nestačila dostatečně věnovat mladým mužům a její život se od té chvíle začal ubírat jiným směrem, přivedl ji do náruče pouhého berního úředníka. Emil Hrdlička, původem z Pelhřimova, se sice osvědčil jako hodný člověk, ale jen nudný manžel, žádný lesk a formát. Nechtěla, aby jejich dcera opakovala stejnou chybu; představovala si, že se vydá cestou k nějaké zajímavé známosti a bohatému ženichovi.
Od té doby paní Hrdličková skálopevně věřila, že i o těch největších a nejdůležitějších záležitostech v životě člověka rozhodují drobnosti, zdánlivě bezvýznamné a často podceňované, a snažila se co nejdůmyslněji předejít případnému neblahému vlivu různých náhod a maličkostí.
„Jak se cítíš?“ vyptávala se Květuše, když oblékaly šaty. „Nikde tě nic nesvírá?“
„Ne.“
„Nezapomeň, že máš nejvyšší čas,“ povzbuzovala svou nejistou a málo průbojnou dceru. „Všechny tvoje spolužačky už mají známost –“
„Nemají,“ odvážila se pípnout Květa.
„Takový večer je strašně důležitý. Je to velká příležitost, chápeš?“ pokračovala ve svém mateřském úsilí. „Kdo ji propase, zůstane na ocet.“
Z matčiných úst větička zůstat na ocet zazněla výhružně, jako by představovala něco hrůzostrašného.
Květa zatím neuvažovala, kdo zůstane na ocet, ale pochopitelně si moc přála, aby ona to nebyla. Moc by se jí líbilo, kdyby se jí podařilo provdat, aby nemusela poslouchat matčiny řeči, ale nevěděla, jakým způsobem by to mohla dokázat.
Ke cti Květuše, stejně jako Filipky, je možné spravedlivě říci, že mladé slečny – jakkoli všechny projevovaly neskrývaný zájem o pozornost svých vrstevníků, a to dokonce někdy
i stejných mužů – dosud nikdy proti sobě nepodnikly nic, co patří do výzbroje nemilosrdných ženských soubojů o milostné úspěchy. Samozřejmě ani to nezaručovalo, jak dlouho vydrží, než slečny zkříží kordy, ale zatím se to nepřihodilo
Zdenka vyšla z domu, vzhlédla k temné obloze a líbilo se jí, jak se sníh sype. Vždycky se jí líbilo, když sněžilo. Naplňovalo ji to jakýmsi pocitem půvabu a čistoty, vydržela by se dlouho dívat, jak vločky víří vzduchem a tiše se snášejí k zemi.
Stmívalo se. Sníh stále padal, vítr do něj foukal. Jakási opona nad očekávaným i tajuplným večerem. Bylo třeba ji rozevřít, projít a vstoupit do světa, který sliboval lesk a zábavu, rozhodně něco lepšího než každodenní plahočení.
Jsou chvíle, kdy najisto čekáme, že se v našem životě konečně něco pohne, štěstí bude na dosah a my se vyšvihneme někam do výšin – a tato chvíle i pro naše slečny právě nastala.
Začínal velice důležitý večer, jak se říká, osudový.
Jenže takovou závažnost si uvědomíme až dodatečně, obyčejně pozdě, kdy už nemůžeme nic změnit. Dopředu toho nikdy moc nevíme, samozřejmě kromě kartářek, které vědí všechno,
a co nevědí, to si vymyslí.
Lavina se chystala utrhnout, ale zatím nikdo nic netušil.