Zanzibar aneb první světový průvodce Haliny Pawlowské
Potvory z Bretaně
Francouzi si nepotrpí na snobské manýry šlechty. Jsou hrdí na svůj republikový revoluční původ, ale i když stávkují, tak okamžitě uctivě uvolní cestu tomu, kdo má na to, aby se najedl v dobré restauraci Bofinger. Bývalý politický vůdce bývalého Sovětského svazu Michail Gorbačov na to měl a na večeři sem vyrazil s houfem ochranky, novinářů a s manželkou Raisou. Michail Gorbačov v Bofingeru pokonverzoval rusky. Jednoho novináře se Gorbačov ptal, co dělá jeho syn a proč mu nedělá v novinách pozitivnější kampaň, a Raisa dala před mušlemi přednost alsaské specialitě. Alsaská specialita v Bofingeru je jelítko, jitrnice, pečené brambory a kyselé zelí.
Savarin ve svém pojednání o labužnictví věnuje hodně prostoru rybám. Většina Francouzů miluje dary moře. Většina z nich je prý schopna sníst veletucet ústřic, což je 144 kusů, a pak se ještě v pohodě naobědvat… Já jsem snědla ústřice tři. Chutnaly jako něco nedefinovatelného s přídechem mořské soli a už tuhle zkušenost nemusím opakovat.
Skoro na každém jídelním lístku v pařížské restauraci je nabízeno něco z kachny. Kachnu jsem ale v Paříži nikdy neviděla v takovém stavu, aby se dal rozpoznat její ornitologický tvar. Kachna se tu podává většinou nakrájená na tenké plátky s přelivem z medu, s broskví a s pomeranči. Nebo s bazalkou a bramborovým pyré. Já v Bofingeru ochutnala tygří krevety, na kterých byla omáčka, o které by Savarin možná prohlásil: „To je tak chutný sós, že bych k němu snědl i svého otce…“
Podle Savarina jsou úžasní labužníci stříbrovlasí lékaři a taky obchodníci a spisovatelé. Právě spisovatelé dali Paříži svůj umělecký punc a právě oni řešili literární otázky v kavárně Café de Flore. Tady se scházel Hemingway s Fitzgeraldem. Tady pili kávu, zobali olivy a jedli bagety se sýrem.
Ernest Hemingway dával přednost pernodu. Francis Scott Fitzgerald pil šampaňské a Erich Maria Remarque calvados.
Hemingway se pak zastřelil, Fitzgerald upil a Remarque normálně umřel…
Normálně umřelo i hodně osobností, které chodily do restaurace Delailla. Je blízko Montparmassu a na každém stole je cedulka, kdo tam kdy seděl. Stalin vedle Warhola, Lenin u Capota, Belmondo s Jacksonem, Apollinaire s Madame de Beauvoir... Taky sem kdysi dávno prý chodil Proust a tady hledal svůj ztracený čas, který popsal v osmi svazcích a který Francouzi milují, i když na čtení tolika stran nemají nikdy čas.
Voní až do mdlob!
U nás je často kuchařem ten, kdo se moc dobře neučí. V Paříži je kuchařem ten, kdo má rychlé ruce, čisté nehty, zdravý rozum a chuťové pohárky vyvinuté tak rafinovaně, aby rozpoznaly, jak zahnat smutek, zoufalství a někdy vášeň. Aby byl kuchař opravdu dobrý, musí tvrdě pracovat ve sterilně čistém prostředí a musí mít fantazii. Meloun pak skloubí se šunkou a vznikne obraz jako od Kandinského… Brokolicí pokryje talíř jako impresionista Cézanne své plátno.
K pařížským restauracím patří lanýži. Právě lanýže jedla princezna Diana v hotelu Ritz. Lanýže jsou silné afrodiziakum, já si k němu dala sklenku šampaňského a tahle legrace mě stála 80 eur.