Prolog
„Dávej pozor, ať neuklouzneš.“ Julia si z tváře odhrnula prameny tmavých vlasů, které se uvolnily z culíku. Nervózně se zamračila. Vzduch byl těžký, připadala si jako ve skleníku. Pokožku jí smáčely drobné kapičky vlhka. Ze stromů stékaly velké krůpěje vody a jedna za druhou dopadaly na promočený koberec z listí, po němž šla. „Ach jo, Matty, přijdeme pozdě na svačinu. Sám víš, že se otec zlobí, když nemáš úkoly včas hotové.“
„Nech toho, Julie,“ ohradil se Matthew. Byl světlovlasý a podsaditý, Julia naopak tmavá a štíhlá. Byl o rok mladší, ale loni ji přerostl a od té doby překypoval sebejistotou. „Jsi ukvokaná jako slepice. Matty, neuklouzni. Matty, nespadni,“ pitvořil se po ní. „Mluvíš se mnou jako s miminem.“ Upažil a opatrně přešel po spadlém kmeni kousek od rozvodněného potoka. Školní brašnu odhodil předtím do bláta.
Julia přitiskla učebnice k útlé hrudi a kolébala se na špičkách chodidel. Ať si to od táty schytá, dobře mu tak. Ale i kdyby dostal pořádně na zadek, netrvalo by dlouho a život v jejich domácnosti by se vrátil do běžných kolejí − to u nich doma znamená, jak jednou prohlásila Plummy, když na něj byla pořádně naštvaná, „že se všechno podřizuje Matthewovi“.
Julia se ušklíbla. Představila si totiž, co Plummy řekne, až uvidí Mattyho zablácenou tašku a špinavé boty. Beztak mu každý všechno promine, protože Matthew má dar, kterého si rodiče cení nade vše. Umí zpívat.
Zpíval s ladnou lehkostí, přirozeně čistým sopránem. Zpívání proměňovalo toho nemotorného, kolozubého dvanáctiletého kluka ve vážného a elegantního mladíka. Po svačině se sešli v obývacím pokoji, otec s Matthewem trpělivě cvičil Bachovy kantáty, které měl Matthew zpívat se sborem o Vánocích. Matka vstupovala do jejich zpěvu často a hlasitě. Někdy je kritizovala, jindy chválila. Julii připadalo, že ti tři tvoří nerozlučnou skupinku, do níž jí byl kvůli nežádoucím okolnostem při porodu či nevysvětlitelnému božímu zásahu přístup navždy zakázán.
Děti zmeškaly odpolední autobus. Julia doufala, že si bude moct promluvit s učitelkou výtvarné výchovy. Nakonec se zdržela déle, než čekala. Když spěchali na zastávku, projel kolem nich školní autobus a pocákal jim lýtka blátem. Museli se vydat domů pěšky. Zkrátili si cestu přes pole. Rozbahněná hlína se jim nalepila na boty v takových vrstvách, až málem nemohli odtrhnout podrážky od země. Připadali si jako kosmonauti ve skafandru. Kousek od lesa ji Matthew popadl za ruku a vtáhl ji mezi stromy. Klouzali, zakopávali a padali, až se ocitli dole u potůčku nedaleko jejich domu.
Julia se zachvěla a podívala se nahoru. Stmívalo se. Listopadová odpoledne sice záhy přecházela ve večer, přesto bylo ještě brzy. Předpokládala, že se blíží další déšť. Poslední týdny pršelo denně a vydatně. Průpovídky o čtyřiceti propršených dnech a nocích byly překonané, lidé při pohledu na těžké mraky rezignovaně vrtěli hlavou a nic už nekomentovali. Tady, v křídovém pohoří severně od Temže crčela voda po zemi nasáklé deštěm a vtékala do rozvodněných přítoků řeky.
Matty přestal předvádět, že je provazochodec, podřepl u břehu potoka a začal si hrát s dlouhým prutem. Potůček byl za běžných okolností spíš jen vyprahlá stružka, ale po dlouhotrvajících deštích jeho koryto div nepřetékalo bublající vodou, jejíž barva připomínala čaj s mlékem.
Julia měla čím dál větší vztek. „Matty, pojď už, prosím tě,“ houkla na bratra. Zakručelo jí v břiše. „Mám hlad a je mi zima.“ Pevně se objala pažemi. „Jestli si nepospíšíš, odejdu sama.“
„Julie, koukej!“ vykřikl nadšeně. Jejího varování si nevšímal. Klackem ukázal do vody. „Něco se tam zachytilo pod hladinou. Vidíš? Tamhle! Že by to byla mrtvá kočka?“ Otočil se k ní a zakřenil se.
„Nech toho, Matty,“ odpověděla úsečně. Věděla, že odměřeným a rýpavým tónem přilije olej do ohně, ale měla toho dost. „Opravdu tě tu nechám.“ Prudce se od něj otočila a chtěla se vydat domů. V žaludku jí znovu zakručelo hlady. „Vážně, Matty, necítím −“
Na nohy jí cákla voda. Hned věděla, kolik uhodilo. „Matty! Nechovej se jako −“
Matthew spadl po zádech do vody. Měl rozpažené ruce a roztažené nohy. „Je to studený,“ vyjekl překvapeně. Začal se škrábat na břeh. Chechtal se přitom a mnul si oči.
Julia sledovala, jak ho radostný výraz postupně opouští. Oči se mu nakonec rozšířily údivem a samým překvapením otevřel pusu.
„Matty –“
Strhl ho proud. „Julie, nemůžu −“ Nedořekl. Voda mu šplouchla na tvář a natekla do pusy.
Julia se rozběhla podél potoka. Volala na něj. V tu chvíli se rozpršelo. Na tvář jí dopadaly tak velké kapky, až jí zahalovaly výhled. Zakopla o vyčnívající kámen a upadla. Vstala a běžela dál. Matně si uvědomovala bolest na holeni.
„Matty! Matthewe, prosím!“ Opakovala ta slova pořád dokola. Snažila se ve špinavé vodě rozpoznat bratrovu modrou bundu a světlé vlasy. Proud ho odnášel pryč.
Potok se rozšiřoval a zatáčel na druhou stranu. Voda stékala po prudkém srázu a Julia sklouzla dolů. Na druhém břehu se nebezpečně kymácel stařičký dub a z místa, kde voda vymlela břeh, vykukovaly obnažené kořeny. Matthew v nich uvízl. Kořeny ho svíraly jako obří dlaň.
„Matty!“ vykřikla vyděšeně. Zpanikařila. Skočila do vody. V ústech se jí rozlila teplá kovová chuť, protože si prokousla spodní ret. Ledová voda ji zaskočila. Měla pocit, jako by jí odumíraly nohy, ale pokračovala odhodlaně dál. Voda kolem ní hučela a strhávala z ní sukni. Záhy jí hladina dosáhla k pasu, poté k hrudi. Mrazivá voda šplouchla až na krk. Julia zalapala po dechu. Plíce se odmítaly pod tlakem ledové vody roztáhnout.
Proud s ní smýkal, svlékal jí sukni, sklouzávala z kamenů porostlých mechem. Rozpažila, aby snáz udržela rovnováhu, a pravou nohu posunula o pár centimetrů dopředu. Nic. Snažila se nahmatat před sebou dno. Opět marně.
Zima a vyčerpání z ní vysávaly zbytky sil. Začala zoufale lapat po dechu. Uvědomovala si, že proud je mnohem silnější než ona. Podívala se po proudu i proti němu, ale méně náročnou cestu na druhý břeh nenašla. Stejně by si nepomohla. Břeh byl strmý, nevylezla by po něm. Zoufale zaúpěla. Natáhla se k Mattymu, ale dělily je od sebe dlouhé metry. Bála se postoupit do dravého proudu. Pomoc. Musí sehnat pomoc.
Otočila se. Ucítila, že ji voda začíná nadnášet. Málem se ocitla ve spárech proudu, ale bojovala a snažila se zarýt podpatky do dna, aby měla alespoň nějakou oporu. U břehu byl proud slabší. Vydrápala se nahoru a konečně stála na rozbahněném okraji. Zanedlouho se jí slabostí podlomila kolena. Naposled se ohlédla po Mattym. Zahlédla nohy zmítající se v proudu. Rozběhla se domů.
Dům prosvítal mezi tmavými větvemi stromů, bílé zdi z vápence tvořily kontrast s potemnělým okolím. Julia bezmyšlenkovitě minula hlavní vchod. Nohy ji zavedly za roh až ke kuchyni, kde čekalo teplo a bezpečí. Předtím běžela do prudkého kopce a teď přerývaně dýchala. Dlaněmi si přejela po tvářích, smáčených deštěm a slzami. Vnímala, že lapá po dechu, má v botách vodu a promočenou vlněnou sukni, která ji škrábe do stehen.
Julia otevřela dveře a vešla do kuchyně. Kapala z ní voda. Plummy se k ní otočila od kamen. V ruce držela lžíci, tmavé vlasy měla rozčepýřené jako vždycky při vaření. „Julie! Kdes byla? Co řekne matka…?“ Náhle se odmlčela. „Proboha, Julie, vždyť krvácíš. Jsi v pořádku?“ Odložila lžíci a šla k Julii. Kulatý obličej se zachmuřil obavami.
Julia ucítila vůni jablek a skořice a na Plummyiných prsou zahlédla šmouhu od mouky. Vzpomněla si, že Plummy chtěla uvařit jablečný pudink. Matty ho měl rád, měli ho sníst ke svačině. Ucítila, že ji Plummy popadla za ramena a sklonila se k ní. Julia zahlédla ubrečenýma očima Plummyin znepokojený výraz.
„Julie, co je? Co se stalo? Kde je Matty?“
Do jejího hlasu se vkrádala panika. Julia stála jako přibitá, nezmohla se na slovo.
Plummy ji něžně pohladila po tváři. „Julie, kousla ses do rtu, viď? Co se stalo?“
Julia se rozplakala. Vzlyky záhy otřásaly celým tělem. Přitiskla si dlaně na hrudník, aby to uvnitř tolik nebolelo. Matně si vzpomněla na učebnice, ale nevěděla, kam je odložila. Matty. Kde nechal Matty tašku?
„Řekni mi to, Julie. Co se stalo?“
Plummy ji objala. Julia zabořila tvář do její měkké hrudi. Mezi vzlyky ze sebe vyrážela: „Matty. Plummy, je to hrůza. Matty se utopil.“