Život nanečisto
Ukázka:
Pondělí
Nevím, komu tenhle dopis píšu. Možná Tobě. Ale kdo jsi Ty? Znám Tě vůbec? Asi ne. Nesmyslně jsem si do Tebe projikovala své sny, nesplněné touhy a ideály. Co jsem čekala za zázrak od tisícího devadesátého prvého polibku svého života? A co jsi čekal Ty?
Chtěl jsi něco přebít? Staré zážitky? Starou lásku? Sám sebe? To jsi chtěl? Nepovedlo se. Přebil jsi jen mne. Ale to jsi asi nechtěl, viď?
Dnes večer je to přesně čtyři sta devadesát osm hodin od chvíle, co jsi řekl „Promiň“. A pak jsi odešel.
Neprominu. Neprominu, tentokrát ne. Nebudu chápavá, kamarádská, vstřícná. Na takové předstírání Tě příliš miluji. Už Tě nikdy nechci vidět. Ani zítra, ani za rok. My dva opravdu nebudeme přátelé. Nikdy. Slyšíš? Nikdy!
Spát. Chci spát. Celý den a celou noc. Chci všechno zaspat. Bojím se lidí. Mám z nich panickou hrůzu. Bojím se, že se budou ptát na Tebe. A já nemám co odpovědět. Co třeba pravdu? Ne, to ne, na pravdu jsem už příliš stará. Jsem dospělá, bohužel. Pravda a slzy na veřejnosti jsou výsadou dětí a starců.
Úterý
Přišla uklízečka. Vynesla prázdné lahve od vína. Trošku pohoršeně kroutila hlavou. „Tolik lahví, Karolínko, vždyť si ničíte zdraví.“ Chudák paní netuší, že našla jen zbytky, že jsem před její návštěvou zaplnila skoro celý kontejner na sklo ve snaze ji příliš nevyděsit. Nepovedlo se.
Nejraději bych se do té popelnice zahodila sama. Do té hnusné, šedé, normální – ne do té velké barevné à la plasty stranou. Do tříděného odpadu se ještě nehodím.
Byla jsem u babičky. Měla na televizi naši společnou fotku. Ty a Já. Byla šťastná, že mám konečně normální vztah. Matka mě pod stolem kopla do nohy. Silně. Asi se bála, že se stařence zhroutím do náruče.
Ty a Já. Já a Ty. Nesmysl. Takové vzorce se do mého života nehodí. Happy endy se v mém životě nevyskytují. Proč stále věřím na Jeníčka a na Mařenku? Měla bych si přece už dávno zvyknout. Jak dlouho trvalo ono imaginární Ty a Já? Dva měsíce... Dva měsíce života. Dva měsíce lásky. Letní prázdniny!
Proč jsi přišel? Proč jsi tady byl, se mnou? Nikdo se Tě o to neprosil! A proč jsi odešel?
Nevím, koho jiného miluješ. Nepátrám po tom. Není to důležité. Důležité je, že nemiluješ mne.
Dokonale se Ti podařilo rozlepit moji ochrannou schránku. A já teď najednou nemám sílu dávat ty střípky cynismu a pseudovyrovnanosti znovu dohromady.
Středa
Dnes se mne na Tebe zeptalo už jen pět lidí. Situace se lepší. Začínali jsme na jedenačtyřiceti.
Večer jsi volal. Nevím proč. Z lítosti, ze smutku, nebo Ti snad chybím? Chtěl jsi se na něco zeptat? Chtěl jsi mi snad ještě něco říct? Ne, to ne. Volal jsi z výčitek svědomí a z lítosti. Kašlu Ti na Tvoji lítost. Je to ten nejodpornější cit, který můžeme pro druhého mít. Raději se Ti totálně zhnusím, než abys mne litoval jako chudinku, která se shodou okolností zamilovala. Ptal ses, jak se mám. „Dobře.“ „Skvěle.“ Lhala jsem. Neřekla jsem, že je mi smutno, že je mi strašně, že se mi stýská. A že jsem pro to všechno ráda. Jsem ráda, že mne něco dokázalo překvapit, že jsem cítila lásku. Nechci o ten cit přijít. Nechci zabřednout zpátky do pózy, kterou jsem si tak úzkostlivě hlídala do chvíle, než jsi se objevil. Nechci, aby ten cit pominul. Protože až pomine, už Tě nebudu milovat.
Čtvrtek
Chtěla jsem Tě vzít na tolik míst. Ukázat Ti tolik věcí. Ani ty stupidní hory jsme nestihli. Jak jsi mohl odejít dřív, než jsi se přesvědčil, že když spadnu, tak se zase sama zvednu? Nejen na horách.
Pátek
Byla jsem na Matějské pouti. S dětmi přítelkyně. Chtěla bych vlastní dítě. Dítě s Tebou. Na řetízkáčích vypnuli elektriku. Začala jsem se hystericky smát. Nevím, proč si zrovna já vyberu na poště frontu, která je zaručeně nejdelší, na magistrále proud, a proč když si v létě koupím meloun, tak není nikdy růžový a sladký, i když se tak v obchodě tváří.
„Nymfomanka a teplouš – skvělá kombinace.“ Říkali moji spolužáci, když se dozvěděli o našem vztahu. A já se jen smála. Svým smíchem jsem bránila i Tebe. Proč? Protože jsem si byla tak zatraceně jistá. Ne tvojí sexuální orientací, ale tvojí láskou.
Dnes ráno mi ve škole někdo dal do tašky pozvánky na filmový festival „56 let homosexuality“. Asi že se mám poučit. Nevím, kdo mi ten leták do tašky dal. Nepátrám. Nezlobím se. Oni prostě jen nesnesli pohled na moji po dva měsíce věčně rozesmátou tvář.
Proč jim vysvětlovat, že jsem nikdy nechtěla Jeho Funkci, ale jen Toho Chlapa. Proč říkat, že kdyby byli všichni homosexuálové tak skvělí v posteli jako On, tak ode dneška spím jen s teploušema. Proč chodil na filmy o sondách do rozpolcených duší? Už není proč. Už opravdu ne.
Je noc. Čtu knížku, o které vím, že mě vždy rozesmutní. V Evropě je válka. Tatínek je nemocný. Jsem sama, osamělá. Ještě něco chceš vědět, sluníčko?!
Sobota
Sním. Prosním celé dny. Sním barevně.
Mé dny jsou plné představ. Malých, krátkých, krásných filmů. Díky svým snům nemám přehled o čase a o realitě. Nepamatuji si, co se stalo včera, minulý měsíc, před rokem. Ve svých snech mám selektivní paměť. Ošklivé hned vytěsňuji.
Po každé zkušenosti si namlouvám, že příště to bude lepší, protože už vím to a to a neudělám to a to. Už se nebudu vázat, zvykat si, čekat. Proč pak na svá přesvědčení zapomenu, zasním se a zase zkouším? Žiju, jako by můj život byl jen přípravkou na něco dalšího. Na něco, co teprve přijde. Takhle se v krátkých, intenzivních filmech prozkouším až ke hrobu. A až budu umírat, budu stejně zatraceně pitomá a naivní, jako jsem dnes.
Neděle
Sešla jsem se se svým profesorem. Přinesl mi povídku o lásce. Říkal, že ji mnohokrát přepisoval a že vzniklo mnoho verzí nanečisto. Uvědomila jsem si, že já píšu vždy načisto. Já jen žiju nanečisto.
Pondělí
Chovám se jako dítě z děcáku. Někdo mi dá chvilkový pocit lásky, a já hned přilnu.
Mám krátké, černé vlasy, kruhy pod očima, bílou pleť a okousané nehty. Rozesmátá blondýna je pryč. Už jsem jí nesnesla.
Lidé mne nepoznávají. Otec se mne polekal. Proměna vyšla dokonale. Ještě se tak zbavit duše a můžu začít nový život. Život načisto.