Slovenská spisovatelka Katarína Gillerová přichází s novým románem Dívka v zrcadle. V rozhovoru vypráví nejen o něm, ale také o tom, co je pro ni při psaní největší inspirací, a čím se snaží vyjít vstříc svým čtenářům.

Vaše knihy se vedle Slovenska setkaly s velkou popularitou i v České republice. Liší se reakce čtenářek v jednotlivých zemích? 

Musím s potěšením konstatovat, že reakce se neliší. Mám milé a nadšené ohlasy na mé romány od slovenských i českých čtenářů. Oslovují mě na Facebooku, píšou mi, jak jim mé knihy vstoupily do života a zpříjemnily jim ho. Jejich slova jsou pro mě povzbuzením do dalšího psaní.

Přemýšlíte při psaní rovnou nad tím, že by příběh měl být atraktivní i pro české publikum?

Naše země mají nejen společnou minulost, ale i v přítomnosti v naších srdcích přetrvává vzájemná blízkost. U mě to tak určitě je. Není potřeba přemýšlet nad tím, kdo bude příběh číst, protože vzpomínky a životní styl máme stejný. Například román Jen trochu lásky se odehrává v Praze i na Slovensku. Spousta lidí se přesouvá z jedné země do druhé a v obou se cítí jako doma. Moc ráda poznávám nová místa, v Česku je spousta měst a městeček, která jsou čím dál krásnější. Pravidelně navštěvuji Prahu, těším se na divadelní představení, na procházky, celkovou atmosféru města. Děj knihy Jen trochu lásky se odehrává v části Prahy, kde jsem byla několik dní ubytovaná. Prošla jsem se tou čtvrtí a hned jsem si říkala, že ty uličky se dostanou do mé knihy, což se nakonec stalo.

Ve světě literatury se pohybujete už dvacet let. Jakým vývojem za tu dobu prošly Vaše hrdinky? 

Mé hrdinky se stále snaží zmírnit nepřízeň osudu, která přichází do jejich životů. Stále touží po lásce, trpí nejrůznějšími zradami a hledají životní rovnováhu a štěstí. Nikdy netuší, zda štěstí prožívají tady a teď, uvědomí si to až tehdy, kdy ho ztratí. Mé hrdinky prožívají obyčejné životy a občas neobyčejné příběhy.

Vaše romány tvoří často složité vztahové mozaiky s řadou vedlejších postav. Jak se Vám daří v příběhu orientovat? 

Svůj první román Láska si nevybírá jsem napsala čistě ze své paměti, nepotřebovala jsem žádné poznámky, celý příběh jsem měla v hlavě. Seděla jsem u počítače a celé dny psala. U dalších románů s rozvětvenými vztahy si však už kreslím rodokmen, kde si značím roky a spojení jednotlivých postav, abych neudělala nějakou časovou chybu. Román nedokážu začít psát, aniž bych neměla promyšlený celý děj. Někdy dokonce předem vím, jaká bude poslední věta. Jindy nad ní naopak velmi dlouho přemýšlím.

Ročně vydáte jeden román, takže jste za tu dobu vytvořila desítky různých příběhů. Kde pro ně čerpáte inspiraci? 

Inspirací je pro mě sám život – pozorně naslouchám a vnímám všechno kolem sebe. Někdy se mi z jediné věty v hlavě zrodí celý román. Inspirují mě vlastní zkušenosti, osudy a příběhy mých kamarádek, známých, občas i zpráva z novin nebo televize. Příběhy z reálného života jako autorka jen dotvářím.

V románu Dívka v zrcadle vedle nešťastné lásky líčíte komplikované rodinné vztahy a trauma z dětství. Jak prožíváte psaní vážnějších témat? 

Celý náš život je protkaný vážnými, občas i smutnými událostmi, střetávajícími se s těmi šťastnými, veselými a pohodovými. Tak je to i v mých románech. Při psaní s hlavní hrdinkou trpím, jsem s ní šťastná, zamilovaná do stejného muže. Děj pocitově prožívám, do příběhu vkládám celé své srdce. V mých knihách je také spousta humorných situací, které vážný děj odlehčují.

V čem je kniha Dívka v zrcadle specifická? 

Psala se mi velmi snadno a dobře. Kdysi jsem se před kolegyní zmínila, že se po práci setkám s kamarádkou z dětství, se kterou se známe už od pěti let. Vyrostly jsme spolu a kráčíme životem vedle sebe. Kolegyně se mi smutně zmínila, že ona takovou kamarádku nemá, protože její rodiče byli hudebníci a neustále cestovali po koncertech. Hned mě to zaujalo a v hlavě se mi vynořil příběh dívky z muzikantské rodiny. Nikdo neřeší problémy její dětské dušičky, právě naopak, ona se stává svědkem těch dospěláckých, kterých by byla v běžné rodině ušetřena. Nikdy si s vrstevníky nedokázala vybudovat pevný vztah, protože místa jejího pobytu se neustále mění. Rodina pro ni nikdy nebyla pevným životním bodem, proto se zamiluje do chlapce z velké, stabilní rodiny a konečně je šťastná. Podstata její osobnosti a podmínky, které ji formovaly, se však projevují i ve vztazích lidí kolem ní.

Je pro Vás důležité, aby román končil šťastným koncem? 

Ve svých románech se snažím poukázat na to, že vždy pro nás existuje naděje, východisko i z těch nejsmutnějších situací. Že když se nám v životě stane něco nemilého, nejsme v tom sami. Jiní musejí také řešit problémy a nezdary osudu. Ne pro mě, ale pro mé čtenářky je důležité, aby knihu po dočtení neodkládaly s nepříjemným pocitem, protože nepříjemností je v každodenním životě dost. To mi zdůrazňují na besedách, protože já osobně bych knihy ukončila úplně jinak, temně. Pochopila jsem však, že dočtená kniha má být jako krásná hudba, která pohladí duši a navodí blažený pocit. Ne jako příběh z červené knihovny – a žili spolu šťastně až do smrti –, ale kniha by měla čtenáře přimět k zamyšlení. Proto někdy dojde i na otevřený konec, kdy má každý možnost domyslet si, jak to bude pokračovat dále. Dočtená kniha může být jako terapie, která nám ukáže cestu nebo zanechá příjemné pocity jako lahodný čokoládový zákusek.

Přezdívá se Vám „slovenská Danielle Steelová“. Jak toto označení vnímáte? Je Vám tvorba této autorky blízká? 

Toto přirovnání se objevilo po mém prvním románu, protože tehdy mě ještě nikdo neznal a vydavatel tím chtěl naznačit, že píšu o lásce a vztazích jako Danielle Steelová. Teď už toto přirovnání nepotřebuji, čtenáři mě poznají podle mého jména. Počátkem devadesátých let jsme všichni knihy této spisovatelky hltali, hledali jsme v nich informace o životě za železnou oponou. Časem se však zájem čtenářů přesměroval na příběhy ze slovenského prostředí, vlastní problémy jsou nám přece jen bližší. To však nevylučuje, že si ráda přečtu jakýkoliv román od autorů z různých zemí a prostředí.

Pokud si uděláte čas na čtení, po jaké současné literatuře sáhnete?

Život bez knih si vůbec nedokážu představit. Od dětství jsem náruživou čtenářkou. Baví mě detektivky, životopisy, historické romány i běžná beletrie. Také knihy z právnického a lékařského prostředí. Nejraději bych se na celý rok utábořila v nějaké knihovně a strávila tam nerušený čas s knihami. Když knihy samá píšu, na čtení mám o něco méně času, než bych chtěla. Ale je to pro mě nejlepší relax. Často se vracím ke knihám, které jsem četla před několika lety. Pokaždé se v nich dá najít něco nového. Člověk prožívá rozdílné pocity v různých etapách svého života. Některé situace vnímá zcela jinak v pozdějším věku.