Kateřina Pantovič: Ten nejlepší smysl pro humor často vychází ze smutku
Kdyby byla Josefína omáčka, byla by rozhodně koprovka. Ne každý ji má rád, ale kdo ji rád má, má ji většinou rád hodně… Nový román Kateřiny Pantovič nahlíží něžně a vtipně do dětské duše. Josefíně všichni lžou je příběhem jedenáctileté Josefíny, jejíž rodina se ocitá v naprostém rozkladu – rodiče prožívají partnerskou krizi a v téhle složité situaci se ujímají domácí péče o babičku s alzheimerem. Přes nelehké téma se knížka vyznačuje jemným sarkasmem, laskavým humorem a hmatatelnou láskyplností, kterou autorka svým postavám věnuje.
Katko, tvojí knižní prvotinou byla veleúspěšná knížka pro děti Justýnka a asistenční jednorožec (2017), kterou krásnými ilustracemi doprovodila Léna Brauner. V oblasti literatury pro dospělé jsi debutovala v roce 2020 románem Kdo se postará o Annu. Rok 2023 je pro tebe mimořádně plodný a vycházejí ti knížky hned dvě – Josefíně všichni lžou u nás v Mottu a knížka pro děti Mína a náhodní kolemjdoucí v nakladatelství Došel karamel. Znamená to, že bys ráda zachovala status quo, pokud jde o tvé působení na poli dětské a dospělácké literatury?
Rozhodně to nebyl původní záměr. Po dopsání Josefíny jsem si naopak říkala, že se budu muset konečně rozhodnout, čím budu, až budu velká, protože psaní už jsem si vyzkoušela a asi mi to stačilo. Nejsem ten typ, co by radostně otevíral notebook a sledoval přibývání znaků. Vlastně při psaní spíš trochu trpím.
Poptávku po další mojí dětské knize jsem vnímala už dlouho, ale nepřicházel TEN nápad, a asi jsem byla trochu svázaná strachem, že Justýnka, moje prvotina, je nepřekonatelná, protože ohlasy na ni jsou opravdu neuvěřitelně dobré. Dodnes nevím, jak se mi to povedlo. Další dětskou knihou tedy můžu definitivně potvrdit svoje obavy, že to bylo úplnou náhodou.
Když jsem se ale dost vyspala a konečně pocítila úlevu, že můžu pustit z hlavy postavy a osudy z Josefíniny rodiny, probudil mě v noci nápad na dětskou knihu. Možná tomu pomohla i nová dětská energie v naší rodině, která přišla s nejmladší dcerou. Najednou mi pohádky zase začaly připadat blízké a nemohla jsem najít dětskou knihu, na jejíž čtení bych se večer těšila i já.
Jak se pro tebe liší psaní dětské a dospělácké knížky?
I v mých dospěláckých knihách jsou dětské postavy a snažím se vždy koukat na svět jejich očima. V těch dětských jen víc popouštím uzdu fantazii. Zároveň se ale neomezuji jen na dětský slovník, což je častá výtka v recenzích, že děti některým slovům nerozuměly. To je ale záměr. Podle mě je přesně to úlohou literatury, aby rozšiřovala dětem slovník a obzory. Když za mnou moje děti přijdou, že něco četly a nerozuměly tomu, beru to jako parádní příležitost k diskuzi a společnému bádání a dělá mi to radost.
Nejzásadnější rozdíl vidím v tom, že na dětské knize úzce spolupracuji s ilustrátorkou. To dělá práci míň osamělou a motivuje mě rychleji postupovat, když vím, že na mně závisí i ona.
V Justýnce a asistenčním jednorožci se holčička Justýnka s pomocí jednorožce snaží vyřešit ten nejzásadnější problém, a to nedostatek fantazie. V románu Kdo se postará o Annu páchá malířka Olívie sebevraždu, aby se jí karma pomstila reinkarnací v akvarijní rybičku nucenou nesobecky reflektovat životy lidí, kteří se o ni starají. Proč v Josefíně všichni lžou Josefíně všichni lžou?
Myslím, že jí vlastně nakonec tolik nelžou. 😊 Odkazuji spíš na takové drobné každodenní lži, na to, že občas děláme, jako by děti v místnosti ani nebyly, a říkáme věci, které nemají slyšet, a když už je slyší, chybí nám pak ochota je dovysvětlit.
Onemocnění Alzheimerovou chorobou je závažné téma, se kterým se bohužel v životě spousta z nás setkává. Vybrala sis ho právě proto, že s ním máš osobní zkušenost?
Ano, v rodině tuhle nemoc bohužel máme. Nechtěla jsem ale příliš popisovat každodenní péči o nemocného ani nemoc jako takovou, jako spíš působení na rodinu a strachy jednotlivých členů. U hlavní hrdinky Emílie třeba strach z toho, že by jednou sama takhle nemocná mohla být.
Kromě téhle zákeřné nemoci se v knížce objevují také další náročné vztahové a rodinné situace. Josefínin tatínek Rudolf utrpí infarkt, maminka Emílie zvažuje rozvod a k tomu má velice komplikovaný vztah s vlastním tátou, dědečkem Karlem. Emíliina kamarádka Lucie podvádí svého manžela Pavla a Pavel marně touží po dítěti. Nejde přitom v žádném případě o ponuré čtení, čtenář se naopak příjemně dojme a zasměje. Jakým způsobem se sžíváš s vlastními postavami – není emočně náročné odlehčovat jejich osobní tragédie?
To je skvělá otázka. Jsem totiž často překvapená, když mi někdo řekne, že se u knížky báječně pobavil a zasmál, protože já, jak už jsem zmiňovala, při psaní spíš trpím. Ale obecně v životě používám černý humor jako berličku, jak se vyrovnat s těžkými situacemi. Ten nejlepší smysl pro humor podle mě často vychází z hlubokého smutku.
Jednotlivé postavy se snažím hlavně nevidět černobíle. Přestože často jednají úplně jinak, než bych si přála třeba u svých blízkých, snažím se jim vždy vetknout i nějaký pozitivní rys. Třeba Rudolf je typ muže, kterého bych rozhodně nechtěla za manžela, ale myslím, že je to opravdu dobrý táta a hezky komunikuje se svojí dcerou…
Čerpáš inspiraci pro povahové rysy svých postav ze svého okolí? Odpovídá Josefína charakterově chování tvých vlastních dětí?
Ano, nemají své reálné předobrazy, ale jsou většinou složeny z několika lidí, které znám. Konkrétně Josefína mi tedy žádné z mých dětí nepřipomíná. Snad jen nepořádkem v šuplíku. 😊
Ty sama jsi maminkou tří dětí a své literární „děti“ jsi po nich také pojmenovala. Holčičku Justýnku po nejstarší dceři, zároveň s ní vystupuje v Justýnce a asistenčním jednorožci taky šnek Eliáš pojmenovaný po tvém synovi, Mína je tvoje nejmladší dcera a Josefína je váš pes. Plánuješ si pořídit další děti (nebo psy), abys měla dostatek jmen pro své budoucí literární postavy?
Nevím, jestli by to byla nejlepší strategie. Justýna mi dnes vyčítá, že jsem její jméno příliš „provařila“ a kvůli knize už není tak unikátní. Navíc samozřejmě musí dnes téměř patnáctiletá dívka pořád dokola odpovídat na otázku, jestli opravdu v dětství trpěla nedostatkem fantazie. V knihách se teď naopak snažím uplatnit všechna jména, která se mi líbí. Často to má ale opačný efekt. Třeba jméno hlavní hrdinky Emílie jsem napsala tolikrát, že mě začalo spíš iritovat.
Nedávno ses stala moderátorkou literárního pořadu Otoč list, který vychází na platformě Stream.cz a vydává jej Magazín Knihkupec. S moderováním máš zkušenosti z rádia i televize, kde jsi působila jako moderátorka Zpráviček na ČT Déčku. Jak hodnotíš svůj návrat k práci, která má větší publicitu? Psaní je přece jen osamělá, introvertní záležitost.
Je to příjemná změna a je moc prima potkávat se s dalšími autory a ptát se jich na jejich tvůrčí proces. Natáčíme se čtyřmi autory měsíčně a vždycky se snažím s jejich knihami seznámit a aspoň část přečíst, tak je to pro mě i způsob, jak se dostat ke knihám, které by mě za normálních okolností nejspíš minuly.
A poslední otázka: Máš ráda koprovku? 😊
Hodně!