V srpnu jsme vydali humornou knížku Příliš vysoká očekávání, která formou deníku svérázně přibližuje vyrůstání v „devadesátkách“. Napsala ji Karolina Hošek, jejíž tvář můžete znát ze zpravodajství televize Prima. A protože jde o její úplně první knížku, rozhodli jsme se ji trochu vyzpovídat.

Karolino, pracovala jsi jako redaktorka, takže psaní ti není cizí. Jak tě ale napadlo napsat tuhle knížku?

Napadlo mě to už na gymplu, když jsem vyprávěla spolužákům, že jsem jako dítě žila v zahradní chatě bez vody a elektřiny a oni se strašně smáli a nechtěli věřit, že je to pravda. Dost jsem tehdy bavila třídní kolektiv různýma vtipnýma básničkama, takže jsem věděla, že jsem zábavná a mohlo by to mít ohlasy. Navíc jsem si v té době říkala, že to určitě strašně naštve rodiče, což samozřejmě jako puberťák chcete!
 

Psala jsi něco i předtím?

V první třídě mi vyšla povídka v obecních novinách, pak nějaké nesmyslné dětské povídání o kocourkovi ve Vlastě, potom jsem psala pro školní časopisy. Na filozofické fakultě jsem prosadila do tamního magazínu rubriku módní policie, což byla sranda, protože tam půlka spolužáků nosila batiku nebo repliky středověkých kostýmů. Psala jsem i nějaké reklamní texty, no a pak do Blesku, kde jsem měla redaktorskou zkratku (líh), jako KaroLÍna Hošek, což se báječně vyjímalo pod články o některých českých celebritách.

Hodně čtenářů určitě při čtení napadne, jak moc je knížka opravdu o tobě?

Použila jsem některé vlastní zkušenosti, ale příběh je pochopitelně fiktivní. Porod mojí mámě nevyvolala účast na listopadové demonstraci v roce 1989, na naší zahradě nežil ve stanu opilecký strýček poslanec ani nás naši nenutili předstírat, že jsme siamská dvojčata, aby ušetřili za vstupné na Matějskou. Ale například to o životě v zahradní chatě pravda je. Dodnes nechápu, jak to naši mohli zvládat, navíc se čtyřmi dětmi. Já bych se zbláznila. Opravdu jsme žili několik let v chatě 3×4 metry o jedné místnosti, měli jsme tam psa i kočku. Bydleli jsme tam proto, že naši na stejném pozemku stavěli dům, ale šlo to dost pomalu.

Jak na knížku tvoje rodina reagovala? Nevadilo jim, že o nich píšeš?

Z puberťáckého nápadu napsat, jak jsou rodiče strašní a tím je naštvat, za těch patnáct let sešlo, takže jsem jim knihu dala nejdřív přečíst. Oběma se líbila, ale zároveň si přáli provést nějaké drobné úpravy, a tak jsem je do knihy zapracovala. Pravdivé je například to, že táta je vědec a že mám tři sestry.
 

Jaké knížky tě při psaní inspirovaly?

Určitě musím zmínit dvě. Díky za každé nové ráno od Haliny Pawlowské a Báječná léta pod psa od Michala Viewegha. To jsou pro mě zásadní knížky, které při žádném stěhování nevyřadím z knihovničky. A pak samozřejmě jako televizní osobnost nedám dopustit na Bridget Jones, tam jsem se inspirovala při popisu nejrůznějších trapasů.

Kdo je tvůj první čtenář?

Kamarádka Martina. Trvalo mi dost dlouho, než jsem se odvážila to vůbec dát někomu přečíst. A pak můj manžel. Měl dost připomínek, hodně knihu vylepšil, udělal ji vtipnější a vůbec mi se psaním dost pomohl. Nešlo to jinak než knihu věnovat právě jemu a synovi, který mi po drtivou většinu psaní spinkal v nosítku na hrudi.
 

Chystáš se napsat něco dalšího, a pokud ano, co to bude?

Kamarádi mě už teď přemlouvají, ať napíšu pokračování knihy. Tak uvidíme. Mohlo by se to jmenovat třeba Vysoká škola života. Každopádně jestli ještě něco napíšu, dám si ohledně názvu poradit od Marka Prchala. Ten mě od názvu Příliš vysoká očekávání totiž zrazoval, že je nezapamatovatelný, a měl pravdu. Malá útěcha je, že mi lidi hlásí vtipné historky z knihkupectví, kdy se ptají prodavačů, jestli mají příliš vysoká očekávání. Takže asi tak.