Její román se odehrává v Argentině, socialistickém Československu i ve španělské metropoli. Spisovatelka Alena Vachtová prozradila, jak vnikala kniha Z Madridu do oblak zachycující život Magdaleny a Gabriela, kteří k sobě nacházejí cestu navzdory tomu, že pocházejí z opačného konce světa.

V knize Z Madridu do oblak podrobně líčíte historii Argentiny druhé poloviny minulého století. Čím vás tato země a její dějiny tak ohromily?

V Argentině jsem před lety strávila asi měsíc a zejména v Buenos Aires mě zaujalo, že většina obyvatel má zjevně evropský původ. Vesměs se jedná o potomky italských, španělských, francouzských a německých přistěhovalců. Oni sami jsou na svůj původ hrdí a většina Argentinců o sobě tvrdí, že nejsou Latinoameričané, nýbrž Evropané. Ta směsice kultur tvořící jeden národ, městská architektura v některých částech připomínajících spíš francouzskou než koloniální a pochopitelně steaky a víno. To všechno mě natolik uchvátilo, že jsem přirozeně pátrala, jak to celé vzniklo a zvědavost mě dovedla až k vojenské diktatuře, zcela určitě nejtemnějšímu období jejich novodobých dějin. Já jsem vyrůstala v socialismu, takže srovnání obou režimů jsem se nemohla ubránit, navíc když probíhaly zhruba ve stejném časovém období.

Kolik času jste věnovala nastudování historických a společenských reálií?

Je mi jasné, že pokud chci vyprávět příběh odehrávající se v cizí zemi a ještě v jiné době, vstupuji na tenký led. Můj argentinský kamarád Raul, jemuž jsem na konci knihy poděkovala, mi moc pomohl a dělal to s nadšením. Plno věcí se dá díky internetu nastudovat, ale pohled zevnitř je nezastupitelný. Raul mi nahrával hodiny a hodiny vyprávění, z čehož jsem načerpala nejvíc informací, třeba kam jezdili bohatí Argentinci na dovolenou v 60.letech, jakými jezdili auty a do jakých škol posílali své děti. Takové informace se na Googlu těžko hledají. Ale historická fakta jsem pochopitelně získávala z internetových zdrojů a ověřovala si je. Kolik času to zabralo, nevím. Když se pustím do knihy, na začátku mám jen velmi hrubou představu o příběhu a postavy a události se mi tak nějak rodí pod rukou. Takže vyhledávám informace průběžně, případně na nich jednotlivé situace rovnou postavím, jako v případě vyprávění Raula. Škoda, že si knihu nemůže přečíst, protože je v češtině.

Zatímco Gabriel vyrůstá v Jižní Americe, Magdalena prožívá dětství v socialistickém Československu. Čerpala jste inspiraci pro tuto linku z vlastních vzpomínek?

Pochopitelně, to je asi nasnadě. Česká část byla z pohledu faktů mnohem jednodušší. Není to sice moje biografie, ale vlastním životem jsem se inspirovala. Kupříkladu můj otec opravdu pocházel z východního Slovenska a já jsem vyrůstala v Trhových Svinech. Bylo fajn na chvíli žít retro životem a připomenout si třeba Čtyřlístek, kino 64 U hradeb nebo diskotéku Alfa.

V knize popisujete i okupaci sovětskými vojsky v roce 1968. Čtenáři tak mohou vnímat paralelu se současnou válkou na Ukrajině. Jak vnímáte tento dobový kontext?

Tuto část, a vlastně celou knihu, jsem psala před vpádem ruských vojsk na Ukrajinu, aniž bych tušila, co se stane. Když jsem četla poslední korekturu, to už bylo po začátku ukrajinské války, musím říct, že mě mrazilo. Ale paralely jsou tam dvě. Nejenom v kapitole „Přijela ruská pouť,“, která se dotýká roku 1968, ale i v útěku prarodičů Magdaleny z Podkarpatské Rusi, což je dnešní Ukrajina, zpět do Čech.

Hlavní postavy vaší knihy se setkávají v Madridu. Sama jste ve Španělsku našla nový domov, ale píšete v češtině. Je podle vás rozdíl ve vyprávění v různých jazycích?

Ve Španělsku žiji teprve dva roky, hlavní část knihy jsem napsala ještě v Anglii, kde jsem žila dlouhá léta. Jinak než v rodném jazyce psát neumím a nikdy nebudu, takže pokud by kniha měla vyjít v zahraničí, někdo ji bude muset přeložit. Vyrostla jsem na anglo-americké literatuře a jedním z mých nejoblíbenějších autorů je katalánský spisovatel Carlos Ruiz Zafón. Myslím, že to není o jazyce jako takovém, ale o kulturních rozdílech a tím pádem odlišném používání jazyka a výrazových prostředků. Kupříkladu anglický humor je nedostižitelný a Španěl nebo Kolumbijec, mám na mysli Márqueze, by nebyl schopný napsat dílo ve stejné poloze. A tak je to dobře, rozmanitost světové literatury je úchvatná.

Důležitým motivem knihy Z Madridu do oblak je hudba, která provází životy Magdaleny i Gabriela. V textu dokonce cituje písně zpěváka Toniho Zeneta. Jaké ingredience musí hudba obsahovat, aby vás upoutala?

To je moc těžká otázka. Nejsem hudební kritik a neumím dost dobře vyjádřit, co mě na konkrétní skladbě nebo žánru baví, ale vždycky se mě musí nějak dotknout. Přiznávám, že hudba je pro mě důležitější než text, ale nejlepší je, když žije v symbióze s tím, kdo ji interpretuje. Faleš se v hudbě mimořádně pozná, nemyslím tím zpěv mimo tón, a když někdo nevěří tomu, o čem zpívá nebo hraje, je to nuda. Muziku mám puštěnou pořád, bez hudebního podkladu bych nenapsala ani řádku. Nejlepší je, když mě skladba vytrhne z činnosti, kterou právě dělám. Prostě mi musí brknout na tu správnou strunu. Žánrově nejsem nikterak vyhraněná, ale pokud bych si měla vybrat, asi by to byl jazz v takřka všech jeho vývojových stadiích od klasického přes swing, soul a latin jazz.