Rozhovor s Lucií Konečnou, autorkou knihy Houpačky | nakladatelství

Rozhovor s Lucií Konečnou, autorkou knihy Houpačky

Knižní novinky Zprávy

Houpačky – jedna z prvních novinek nakladatelství Motto v roce 2021 a zároveň druhá kniha spisovatelky a scenáristky Lucie Konečné přináší příležitost k rozhovoru s autorkou.

 

Převážnou část vaší literární tvorby naplňuje scenáristika. V čem je pro vás jako pro autorku rozdílné psaní scénáře a psaní prozaického textu? Kde se cítíte více „doma“?

Psaní knihy je mnohem větší svoboda. Můžu si vymyslet cokoli, protože papír opravdu snese všechno. I úprk koní jihoamerickou prérií. Ve scénáři musím počítat s tím, že všechno, co napíšu, musí být natočitelné a zaplatitelné. Navíc scénář je hodně technické psaní, není tam místo na myšlenky, úvahy a jiné radosti. Je složité naučit se ho psát tak, aby kromě samotného děje obsahoval i emoční otisk autora. Napsat knihu je proti tomu dovolená v Karibiku. Ohromná svoboda!

 

Houpačky vyprávějí příběh dvou dlouholetých kamarádek, jejich cesty – v reálném i přeneseném slova smyslu. Na téhle „jízdě“ zavedete čtenáře k mnoha ne úplně jednoduchým tématům. O čem především je tento příběh pro vás?

Mrzí mě, že status seniora je v naší zemi velmi nízký. Je to někdo, koho společnost zdánlivě nepotřebuje, protože už nepřináší žádné hodnoty. Kolikrát pak starší člověk takto vnímá i sám sebe. Přitom je to naprostý nesmysl. Všichni máme svou hodnotu a nezastupitelné místo v rodině. Hodně si uvědomuju, že jiný život už nedostaneme. A co neprožijeme v tomhle, už nikdy nebude. Proto by se člověk neměl bát uskutečňovat průběžně své sny. Někdy je na ně ovšem prostor až na stará kolena. A že jsme trochu starý a nemocný? No a co. Zase už neplatíme hypotéku a nesháníme hlídání pro děti.

 

Jak nebo kdy vás napadlo Houpačky napsat? Co vás inspirovalo?

Inspirovala mě před rokem předvánoční reklama na jeden enzymový lék, ve které se říká, že když ho koupíte rodičům nebo prarodičům, tak pro ně máte „Vánoce vyřešený“. Strašně mě to urazilo, protože neznám nikoho, kdo by chtěl místo skutečných dárků dostávat balíčky z lékárny. Proto jsem si řekla, že napíšu nějakou srandu, kterou můžou zažít i holky v pozdějším věku. Velkou inspirací mi taky je moje sousedka, která pro mě představuje naději, že zajímavej život nekončí ani v osmdesáti. Kdybych ji neměla, netuším, že existuje i něco jako tajný život seniorů. A o něm právě moje kniha je.

 

Můžeme trochu osobně? Vaše hrdinky Zdena a Jiřina nechtějí a nedokážou žít jedna bez druhé. Bez čeho si své stáří neumíte představit vy?

Kromě rodiny a zázemí je to určitě psaní. Mám vášeň psát. Díky tomu můžu prožít i věci, které sama nezažiju. Nosím v hlavě paralelní světy svých hrdinů, a to mi dělá strašně dobře. Ve svém skutečném světě mám kamarádku, se kterou bych se troufla přihlásit klidně i na kurz tantrického sexu. Sama bych se ovšem nepřihlásila :-)

 

V textu velmi jemně a v různých odstínech zacházíte s humorem. Při čtení se můžeme zhoupnout od čirého vtípku ke smutkem zakalenému smíchu. Kalkulujete nějak, nebo je to spontánní proces?

To je pro mě novinka. Takže asi nekalkuluju. Spíš odezírám ze života, kde legrace nikdy nejde sama, kolikrát se za ní plíží třeba právě ten smutek. To ale neznamená, že bychom se na něj měli ohlížet a bavit se jen napůl. Naopak. Smích kolikrát dokáže zahnat bolesti i strach.

 

Čemu se právě věnujete a co byste si po uplynulém pandemickém roce přála do roku nového?

Momentálně píšu celovečerní film a taky seriál pro ČT. Do obou dávkuju hodně humoru, i když by to šlo napsat i bez něj, dramaticky. Ale po právě prožitém roce mám velkou potřebu humoru. A myslím, že i čtenáři a diváci.

Přála bych si, abychom se letos už nemuseli bát. Nákazy, potkávání se, podání si ruky, obejmutí. Je hrozné žít v dotykové izolaci. Možná to nezabíjí tělo, ale duši to poznamená určitě.

Knihu seženete u nás na e-shopu.