Rozhovor s Michaelou Klevisovou o knize Prokletý kraj | nakladatelství

Rozhovor s Michaelou Klevisovou o knize Prokletý kraj

Knižní novinky

Michaela Klevisová tentokrát opustila kriminalistu Josefa Bergmana a v románu z Pošumaví nahlíží na zločin pohledem dvou mladých žen, jejichž životy jsou provázány s místy, kudy se opakovaně prohnaly dramatické dějiny. Zapadlá vesnička Jelení Hora má temnou minulost a dodnes to není ideální místo k životu. Není divu, že odsud Gerda vždycky chtěla odejít a uniknout minulosti. Teď se ale rozvedla, je bez peněz a nezbylo jí nic jiného, než se s dcerou vrátit do nuzného domku po rodičích. Linda na stejné místo přijíždí na dovolenou, aby pátrala po minulosti své rodiny, která se před čtyřiceti lety odstěhovala. Vzápětí ve vesnici dojde k úmrtí a obě ženy odhalí přísně střežené tajemství související s krajem, kde nikomu nebylo souzeno být šťastný.

Po knize Drak spí se v Prokletém kraji vracíte do jižních Čech. V čem je pro vás tato část České republiky specifická?

V jihočeském pohraničí jsem strávila spoustu času s mámou a babičkou, jezdívaly jsme tam několikrát do roka na prodloužené víkendy. Proto je mi asi v Prokletém kraji blízká ta část příběhu, kdy za Lindou přijíždějí do pohraničí její máma s babičkou. S přítelem se zase opakovaně vracíme do jiné části jižních Čech – do České Kanady, kde se odehrává kniha Drak spí.

V novém románu se čtenáři nedočkají kriminalisty Josefa Bergmana. Dospěla jste po sedmé detektivce k závěru, že dokážete příběh vystavět i bez krimi zápletky?

To jsem věděla vždycky, že to dokážu. Naopak krimi zápletku jsem při psaní vnímala jako něco navíc, co mi práci spíš komplikovalo :-) Pustila jsem se do detektivek původně proto, že jsem byla velká fanynka britské krimi. Milovala jsem Vraždy v Midsomeru a chtěla stvořit něco podobného z českého prostředí. Ale jednodušší pro mě od začátku byly ty nedetektivní linie příběhu – prostě obyčejné příběhy lidí a jejich vzájemné vztahy. Celou dobu jsem si říkala, že kdybych psala román bez krimi zápletky, jistě by to byla snadnější práce – nemusela bych vyhledávat kriminalistické postupy, studovat policejní skripta. Jenže v hlavě se mi rodily další a další nápady na detektivky. Už ta první, Kroky vraha, měla u čtenářů velký úspěch a získala jsem za ni Cenu Jiřího Marka. Navíc mým cílem bylo napsat sérii. Takže z těchto všech důvodů jsem u krimi žánru zůstávala. Zápletku týkající se zločinu jsem ale nikdy nevnímala jako něco, co mi usnadňuje práci. Při psaní Prokletého kraje jsem brala jako obrovskou úlevu, že tam nic detektivního není.

Máte v plánu další knihu s Josefem Bergmanem, nebo se chystáte v literární tvorbě vydat jiným směrem?

Byla by škoda krimi žánr úplně opustit. Mám své čtenáře a uvědomuju si, že na další detektivku čekají. Teď jsem ale cítila potřebu někam se vyvíjet. Udělat něco, co mě lákalo už dávno. Námět na další detektivku už nosím v hlavě, i když nic bližšího ještě prozradit nechci. Zároveň mám ale rozpracovaný ještě jeden román bez krimi zápletky – takovou rodinnou ságu.

Prokletý kraj odkazuje na historii rumunských Slováků přesídlených do českého pohraničí. Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Právě při cestách do pohraničí s mámou a babičkou. Máma se neustále dávala s někým do řeči, takže jsme si na výletech často povídaly se starousedlíky. Tak jsem se dozvěděla, že spousta z nich má předky ze slovenské komunity v Rumunsku. Po válce českoslovenští krajané v zahraničí dostali nabídku přesídlit „zpět do staré vlasti“. Dostávali domy po odsunutých Němcích. Jenže věřili, že jedou převzít fungující hospodářství, a místo toho jim přidělili vybrakované zpustlé domy. Mnozí byli zklamaní, ale vrátit zpět už se nemohli... Když jsem tahle vyprávění poslouchala, postupně se mi v hlavě začal rodit příběh.

Vedle psaní knihy také překládáte romantické knihy. Neláká vás realizovat se jako spisovatelka i v tomto žánru?

Spíš ne. Právě mi vyhovuje, že překládám něco úplně jiného, než sama píšu. Překladatelský a autorský svět tak zůstává jasně oddělený a v jednom si odpočinu od druhého. Přeložila jsem i několik detektivek, ale jen takové příjemné, odlehčené věci. V budoucnu bych se ale přece jen raději překladatelsky zaměřovala na tu romantiku. Je to relax. Oceňuju, že v příbězích není nic drastického. Baví mě hrát si s jazykem, a přitom nemuset vymýšlet zápletku. Nejsem totiž ten typ autora, který dopíše jednu knihu a hned se pustí do další. Potřebuji odstup. Takže v tom mezidobí si ráda jednu dvě knížky přeložím.