Na podzim vydáváme první díl úspěšné romanticko-historické ságy slovenské spisovatelky Martiny Monošové. Na jeho stránkách vás čeká tajemství, nečekaná láska, intriky, ženský půvab a mužské rytířství.

Píše se rok 1531 a na francouzském zámečku Anet se za dramatických okolností objeví mlčenlivá kráska. Její příchod zasáhne do života majitelky zámku i celého dvora. Záhadná dívka je v ohrožení života, o své minulosti nesmí prozradit ani slovo, a proto předstírá němotu. Kam se poděl hrdinný rytíř, který ji zachránil před bandity? Co se stalo s jejími vzácnými klenoty? A kým ve skutečnosti neznámá žena je? Příběh plný tajemství se začíná rozplétat…

Martino, jaký je váš vztah k Francii a k francouzské historii?

Kdo by nemiloval Francii? Dříve jsme s manželem žili v Belgii a já jsem nemohla nevyužít každou příležitost jít si prohlédnout vše, co jen šlo. A tak jsme samozřejmě navštívili také zámky na Loiře. Nejde prohlédnout všechny najednou, mnohé z nich ani nejsou veřejnosti přístupné. No a na zámku Chenonceau jsem narazila na Dianu de Poitiers, dvorní dámu, milenku francouzského krále Jindřicha II., která byla o dvacet let starší než on!

Na Francii jsem se zeptal úmyslně proto, že jste se ve své tvorbě posledních let přesunula od témat současných k historii a pentalogii Sophie jste zasadila do Francie první poloviny 16. století. Co vás k tomu přivedlo?

Když jsem objevila osobnost Diany de Poitiers, netušila jsem ještě tenkrát, jaký to na mě bude mít mnohem později vliv. Po návratu na Slovensko moje spisovatelská kariéra pokračovala. Vydávala jsem dva romány ročně, jeden čtenářům na dovolenou, druhý k Vánocům. Ale v roce 2015 mě postihla tvůrčí krize. Zdálo se mi, že už jsem o vztazích napsala úplně vše. Hledala jsem řešení, radila jsem se snad se všemi kolem sebe, až jsem nakonec dostala radu od mého rodáka, významného slovenského spisovatele a dramatika Viliama Klimáčka, abych napsala historický román.

Máte sama ráda romantické dobrodružné příběhy z historie? Co třeba? Bylo vám něco inspirací při psaní Sophie?

Právě že jsem historické romány naposledy četla na vysoké škole! Jako snad každý mladý člověk jsem si v těch dobách prošla knihami Nižnánského, tvorbou Benzoniové a posléze, samozřejmě, Angelikou. A tím moje „historické období“ na dlouho skončilo. I proto se mi rada Viliama Klimáčka zdála podobná, jako kdyby mi poradil, abych začala létat!

Ale spisovatel pořád něco píše a každý z nás má plno rozepsaných věcí, které čekají na svou chvíli. Jednou ráno jsem si jen tak napsala kapitolku o mladé šlechtičně Lorenze, která se uprostřed strašné bouřky před spaním modlí na svém klekátku ve studené komnatě a s těžkým srdcem vzpomíná na svého milovaného manžela, s nímž zažila jen svatební noc a který krátce nato zemřel. Později jsem si vzpomněla na Dianu de Poitiers, scénku s Lorenzou jsem přenesla na Dianin zámek Anet a tím se moje psaní Sophie rozběhlo…

Proč jste zvolila právě dějiny francouzské a ne slovenské?

Nebyla to vědomá volba. Až někdy po prvním dílu Sophie jsem si uvědomila, že někteří čtenáři by mohli brát negativně, že se slovenská spisovatelka nepustila do zpracování slovenských dějin.

Ale jako každému, kdo ta místa někdy navštívil, mi atmosféra zámků na Loiře zůstala pod kůží. Kromě toho se mi přesně v té době dostal do rukou životopis Diany de Poitiers od Jeana Rousselota z roku 1956 a brzy nato jsem v antikvariátu našla Heptameron Markéty (Marguerite) Navarrské. Do tohoto trojúhelníku prvotních informací o této době mi zapadla i Kněžna de Cléves od Madame de La Fayette, kde je na začátku popsán právě dvůr Františka I. Velmi mě tam mátlo, že jsou na dvoře dvě královny, Klaudia a Marguerite, a dalším studiem jsem přišla na to, kdo je kdo.

Ráda bych zmínila i pomoc naší významné historičky z Historického ústavu SAV, paní Diany Duchoňové. I když má autor historických románů právo na trochu té autorské licence, paní doktorka ochotně přečetla rukopis každého dílu před jeho vydáním po odborné stránce.

V pentalogii Sophie vystupují i skutečné historické osobnosti, jako král František I., jeho sestra Marguerite, královna navarrská, která byla i spisovatelkou, dvorní dáma Diana de Poitiers nebo malíř Leonardo da Vinci. Hlavním tématem je ale dramatický příběh titulní hrdinky Sophie de Marginel, záhadné mladé krásky, která se jednoho dne v roce 1531 objeví na zámku Anet, kde žije Diana de Poitiers… Co můžete dále o Sophii prozradit?

Jak už jste naznačil, Sophie je fiktivní postava. Vytvořila jsem si ji, abych mohla napsat příběh zvenčí. Svým psaním se snažím čtenáře hlavně zabavit. Přinést jim poutavý příběh, který je přivede na jiné myšlenky, poskytne jim útočiště před realitou života – a to jsem v roce 2017, kdy jsem Sophii začala psát, vůbec nic netušila o nějaké koroně či blížící se válce… Ale musím přiznat, že toto psaní bylo natolik náročné a natolik pohlcující, že mně samotné pomohlo přenést se přes těžké chvíle, když mi postupně těžce onemocněli oba moji rodiče. Sophie mě držela v jiném světě.

Nakolik jste v pentalogii čerpala ze skutečnosti ohledně historických osobností a nakolik jde jen o vaši fantazii?

Základní příběh pentalogie Sophie je smyšlený. Nemohu prozradit, jak jsem na ten příběh přišla, abych předem nepokazila zážitek z četby. Ale čtenáři dostanou v jednom balení až dva příběhy velké lásky, přičemž tu druhou objevují postupně.

Historie jsem se držela maximálně, jak se dalo, a přistupovala jsem k tomu od počátku velmi zodpovědně. Například rok 1531, kdy se odehrává hlavní děj románu, jsem si nevybrala náhodou. Toho roku se stalo několik důležitých událostí, o nichž jsem se mohla rozepsat. Zemřel manžel Diany de Poitiers a zemřela Louisa Savojská, králova matka, čímž jsem získala základní rámec pro pocity Diany a později i Františka I., jakož i Marguerite.

Jenom dvě postavy jsem nevykreslila reálně a u obou je to patrné ve jméně. Jedna postava je vedlejší, ale tou druhou je vévoda de Guisé, jehož předlohou mi byl dvořan Claude Lotrinský, vévoda de Guise. Záměrně jsem mu jméno pozměnila, abych zdůraznila, že to nebyl on. Doufám jen, že mě vévoda, který byl v době, kdy se odehrává Sophie, ženatý, a dokonce už byl i otcem, nebude chodit strašit za to, že jsem z něho kvůli kontrastu udělala klasického literárního zloducha.

Sophii jste původně plánovala jako trilogii, ale nakonec se rozrostla na pět svazků; co se stalo?

Snažila jsem se co nejvěrněji vykreslit úplně všechny historické osobnosti. Vše, co jsem se o nich dozvěděla, jsem zakomponovala příhody do knihy jako dílčí epizody. Studovala jsem průběžně, během psaní. A to je asi důvod, proč se mi původně zamýšlená trilogie rozrostla na pentalogii. Textu s poznámkami k románu mám možná i víc než textu románu samotného – a ještě mi zůstalo mnoho krásných a zajímavých příhod, které se skutečně staly a které jsem už neměla kam napsat.

Rozhovor vedl Milan Valden

O Martině Monošové:

Slovenská spisovatelka Martina Monošová (*1972) od dětství inklinovala k umění, od kreslení přes hudbu až po psaní. Vystudovala design na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity v Bratislavě a v roce 2000 odjela na rok jako au-pair do Anglie; z této zkušenosti čerpala ve svých prvních dvou románech Lásky o piatej (2005) a Anglické prebúdzania (2006). V letech 2007–2009 žila s manželem v belgickém městě Mons. Následovaly romány Klišé (2010), Zlodeji bozkov (2012), Sladké sny (2013, česky Hvězdy nad Amsterodamem, 2016), Lekcie z nenávisti (2013, česky Lekce z nenávisti, 2014), Miluje-nemiluje, idem! (2014, česky Vlaštovky ve větru, 2021) a Perly tej druhej (2014). V knize Harmónia zakliata farbami (2019) zmapovala autorka výtvarné dílo své matky Eleny Rumánkové, učitelky, malířky, spisovatelky a skladatelky. Mezitím Martina změnila žánr a od příběhů ze současnosti se přesunula k historii, a to v pentalogii Sophie, která je složena z románů Ples u vojvodkyne (2018, česky Ples u vévodkyně, 2022), Rytierova druhá šanca (2019), Ruže pre princeznú (2020), Markízino tajomstvo (2021) a Kráľovná jeho srdca (2022).