Často dostávám otázku: „Proč jezdíš pořád do Řecka?“

A také: „Které místo v Řecku je nejhezčí, nejlepší?“

Vždy přemýšlím, jak odpovědět. Je těžké to vysvětlovat lidem, kteří si cestu k moři spojují jen s hotelovými komplexy, ve kterých mají zajištěné jídlo a nejsou v kontaktu s místními. To, že jsem začala Řecko poznávat i jinak než jen jako turistickou destinaci, mi změnilo život. Od prvotní fascinace krásnými místy jsem se dostala do fáze, kdy jsem začala jíst řecké potraviny, pít řecký horský čaj a nosit v Řecku vyrobené oblečení.

Pak mě začala zajímat řecká historie. A jak už to bývá, co se má stát, stane se. Shodou náhod jsem se při práci pro společnost Post Bellum, pro jejíž databázi Paměť národa zpracovávám vzpomínky pamětníků různých historických událostí, seznámila se starými Řeky žijícími v Česku a jejich potomky. Utekli sem v letech 1948 a 1949 kvůli řecké občanské válce. Stali se uprchlíky v cizí zemi. Vyprávěli mi své příběhy a mně připadaly neuvěřitelné. Mnozí se sem v dětství dostali bez rodičů, úplně sami, nerozuměli ani slovo česky.

Došlo mi, že o této etapě dějin a osudech těchto zajímavých lidí se moc neví. Tak jsem si podle nich zkusila vymyslet své vlastní postavy, příběhy. Knížku Až uvidíš moře jsem psala v Řecku, pod hvězdnou oblohou, ve stínu růžové bugenviley. Pokusila jsem se napsat příběh o lásce, o naději, o shodách náhod. Jedna stará řecká dáma mi tehdy řekla, že je to dobře, ať píšu, protože by lidé měli vědět, jak hrozné věci se děly, a tudíž pak třeba nedopustí, aby se děly znovu.

Teď mi volala a ptala se, co má dělat, jak může pomoct uprchlíkům z Ukrajiny, kteří zažívají totéž, co kdysi ona. „Jak je možné, že se něco takového zase stalo? Jak to, že malé holky prožívají přesně to, co já?“ říkala chvějícím se hlasem. Knížka vychází v době, kdy se opakuje to, co poznaly řecké děti a ženy, které utíkaly před válkou. Neuvěřitelná náhoda. Nebo to tak mělo být? Nevím. Ale jsem zvyklá, že vše, co se mi v životě v souvislosti s Řeckem dosud stalo, mělo nějaký smysl.

Scarlett Wilková