Každým dnem vyjde nová kniha Jany Poncarové – Cyklistka. Vyzpovídali jsme u té příležitosti autorku a přinášíme vám krátký rozhovor, ve kterém se dozvíte třeba i to, co bylo inspirací pro námět chystané novinky.

Jak se Ti v karanténním režimu daří?

Docela to jde, děkuju. Přiznám se ale, že podzim a zima byly náročné až vyčerpávající. Dělala jsem, co se dalo a snažila se udržet v psychické i fyzické pohodě. Psala jsem, chodila do lesa, četla, dívala se na seriály, vařila. Dokonce jsem upekla svoje první buchty s povidly, co jsme je v létě vařili s tátou. Teď už to, snad, pro nás všechny bude lepší. Moc se těším do kaváren a na výlety.

Který podnik navštívíš jako první, až se věci začnou vracet do normálu?

S kamarádkami už se moc těšíme do restaurace Martinská v Plzni. Mají tam báječné těstoviny a víno. Až to půjde, zajedu do Café Louvre v Praze, to je vůbec moje nejoblíbenější kavárna v Česku.

Brzy vyjde Tvá nová kniha Cyklistka. Co Tě inspirovalo k jejímu napsání?

Inspiroval mě niterný prožitek, který jsem měla, když jsem poprvé stála u zámku v Bratronicích, kde Blanka Battaglia, jež inspirovala hlavní hrdinku, žila. Stála jsem tam, byl podzim, dívala se a poslouchala. Chechot kachen. Jinak zvláštní ticho. Do toho podzimní vůně, trocha sladkobolného zmaru, ale i vědomí toho, že příběh se nemohl odehrát jinak. V noci se mi o Blance zdálo. A to rozhodlo.

Tvé knihy se vyznačují silnými historickými motivy. Jak děláš své rešerše?

Jak to jen jde. Někdy je materiálu více, jindy méně. Snažím se pracovat s primárními zdroji i se sekundárními zdroji. Hledám informace v dobovém tisku, v kronikách nebo v archivech. Často mě pak inspirují i na první pohled maličkosti, jež se dají rozvinout v příběh. Hodně se bavím s pamětníky, pokud ještě žijí. To mám vůbec nejraději. A když pak příběh píšu, poslouchám dobovou hudbu nebo si obléknu i nějakou dobovou věc, třeba kabátek ze třicátých let, ve němž ráda píšu.

Prozraď čtenářům nějakou zajímavost, která se knihy týká.

Myslím, že pro čtenáře může být zajímavé, že příběh je zasazený do skutečného prostředí zámečku v Bratronicích. Je to nedaleko Blatné, kde je krásná krajina.

Kdo čte tvé knihy jako první?

Moje kamarádka Martina Heš. Sama je autorka. Mám k ní důvěru a vždy ji prosím, aby mě nešetřila. Když rukopis dočte, dáme si spolu kafe a povídáme si o příběhu, o postavách. Je to velmi zvláštní moment, protože je to vůbec poprvé, kdy děj a hrdiny zná ještě někdo jiný než já.

Máš už nápad na další knihu?

Mám. Dokonce už si dělám rešerše a příběh jsem rozpracovala. Inspiroval mě osud jedné polozapomenuté a velmi talentované herečky z dvacátých let minulého století, která ve své generaci zanechala silný odkaz, ačkoli zemřela velmi mladá.