Já jsem opět velmi spokojená, hodně věcí mě tady pobavilo, zase jsem se toulala malebným Oxfordem, všichni stálí protagonisté této série jsou sympaťáci, někteří/některé občas lehce na zabití, ale bez toho by to v rámci tohoto žánru snad ani nebylo ono.
„Slunce, které nezapadlo“ je romantickým příběhem z dob druhé světové války a dokazuje, že opravdová láska i hory přenáší. Ač červenou knihovnu běžně nevyhledávám, zde milostné vzplanutí mezi Annou a Erwinem pouze podtrhlo, že s otevřeným srdcem lze překonat i ty nejtěžší chvíle."
Na Janě velice obdivuji, jak se v jejich knihách vždy zcela přirozeně odráží současnost, dialogy jsou normálními, je to lidské a máte pocit, že autorka to napsala vlastně jen tak mimoděk. A zároveň z některých narážek a slovních obratů víte, že je vlastně o parník před vámi.
Čaj s medem se mi opět zalíbil svou atmosférou oxfordského předměstí, čajovnou provoněnou čerstvým pečivem, decentní vraždou (dá se vůbec tohle spojení použít?) a nesmím zapomenout na čtveřici místních poťouchlých důchodkyň, známou jako místní rozvědka (jo, ty babči s naodulovanými účesy byly skvělé).
Když jsem dočetla, bylo mi smutno a ouzko. Říkala jsem si, že by bylo krásné zjistit, jak se hlavní protagonisté příběhu měli dál, jak to s nimi dopadlo. A pak jsem zjistila (hurááá), že za fotografiemi je ještě epilog! A ten byl jako pohlazení po duši. Knihu jsem dočítala s úsměvem na rtech a s nadějí v srdci!
Příběh mistrně proplétá tyhle tři linky a nechává nám nahlédnout do myslí vyděšených lidí, čelících mezním životním situacím. Takovým, které rozhodnou o jejich budoucnosti. Jak si vyberou? A jak s tím rozhodnutím zvládnou dál žit?
Od začátku tu máme hned případ, rozjíždí se tak vyšetřování a kniha vás vtáhne a už nepustí. Ač se Petr Brázda nejeví jako velký sympaťák, slibuji, že si ho v průběhu čtení oblíbíte. Autorka nás provede i po Pardubicích, až budete mít pocit, že to tam vlastně znáte.
Říkali jí Kri-kri působí jako román, který se neusazuje na povrchu, ale proniká pod kůži. Řecký ostrov zde není pouhou kulisou, ale živým prostorem paměti, který si nese stopy dávné prosperity, násilí, chamtivosti i tichého smiřování.
Příběh je skvěle vystavěný, správně zamotaný a napínavý. Autorka si se čtenářem doslova hraje, chvíli vás nechá věřit jedné verzi, aby ji vzápětí obrátila naruby. Přesně ten typ vyprávění, který mě baví a nutí číst dál.
Postavy jsou uvěřitelně lidské. Čtenář má možnost přemýšlet, kde končí jejich vlastní názor a důvěra a kde začíná souhra okolností a jejich tlak. Právě tato pomalá, nenápadná práce s psychologií mi nakonec připadala silnější než samotná kriminální linka.