Autorka mě opět svým příběhem nadchla. Dokáže skvěle vykreslit povahy a psychologii postav, takže máte pocit, jako kdybyste se ve skladišti ocitli společně s ostatními postavami. Řeší nejen práci, ale i soukromí. Některé postavy se spřátelí více, některé méně, ale vzájemně se docela ovlivňují.
Asi nejlepší na knize je propojení jednotlivých postav. Navzájem ovlivňují svoje chování aniž by o tom mnohdy měli tušení. Každý si přeje kousek toho štěstí pro sebe a já jim po celou knihu fandím
I když se děj knihy odehrává v budoucnosti, bylo mi všechno tak blízké, jak kdybych to znala. Autorka tu skvěle vykreslila atmosféru a díky tomu jste se dokázali vcítit do postav a před očima jste viděli všechna místa, o kterých je v knize řeč.
Autorce se moc povedlo vykreslit pocity, všech tři hrdinů. Strach…obavy…nevědomost co bude další den…postupující fronta…konec války, na který všichni čekají. Ale s jakými důsledky? Ja si moc přála, aby k setkání Magdy, Hanse a Elsy došlo, ale je otázkou, jaký by toto setkání mělo výsledek.
Jsou to právě ty “malé” příběhy, které tvořily velké události. Jednou za čas je taková kniha prostě potřeba, aby se čtenář trochu rozkoukal a zase přistál na zem. Hrbaté duše je krásná kniha, která mě rozhodně překvapila a já jsem moc ráda, že se mi dostala do rukou.
Já jsem opět velmi spokojená, hodně věcí mě tady pobavilo, zase jsem se toulala malebným Oxfordem, všichni stálí protagonisté této série jsou sympaťáci, někteří/některé občas lehce na zabití, ale bez toho by to v rámci tohoto žánru snad ani nebylo ono.
„Slunce, které nezapadlo“ je romantickým příběhem z dob druhé světové války a dokazuje, že opravdová láska i hory přenáší. Ač červenou knihovnu běžně nevyhledávám, zde milostné vzplanutí mezi Annou a Erwinem pouze podtrhlo, že s otevřeným srdcem lze překonat i ty nejtěžší chvíle."
Na Janě velice obdivuji, jak se v jejich knihách vždy zcela přirozeně odráží současnost, dialogy jsou normálními, je to lidské a máte pocit, že autorka to napsala vlastně jen tak mimoděk. A zároveň z některých narážek a slovních obratů víte, že je vlastně o parník před vámi.
Čaj s medem se mi opět zalíbil svou atmosférou oxfordského předměstí, čajovnou provoněnou čerstvým pečivem, decentní vraždou (dá se vůbec tohle spojení použít?) a nesmím zapomenout na čtveřici místních poťouchlých důchodkyň, známou jako místní rozvědka (jo, ty babči s naodulovanými účesy byly skvělé).
Když jsem dočetla, bylo mi smutno a ouzko. Říkala jsem si, že by bylo krásné zjistit, jak se hlavní protagonisté příběhu měli dál, jak to s nimi dopadlo. A pak jsem zjistila (hurááá), že za fotografiemi je ještě epilog! A ten byl jako pohlazení po duši. Knihu jsem dočítala s úsměvem na rtech a s nadějí v srdci!