Téměř šedesát let byla smrt její matky zahalena tajemstvím

V roce 1952 vzbudila v Kroměříži rozruch náhlá smrt dvaadvacetileté Marie, manželky stranického potentáta. Zůstaly po ní tři děti ve věku od tří měsíců do tří let. Údajně zemřela na otravu svítiplynem. Nalezl ji v kuchyni na podlaze časně ráno kolega Mariina manžela Františka. Přišel pro něj, protože František zaspal před služební cestou do Prahy.

Jak se tento muž dostal ve čtyři ráno do nevysvětlitelně odemčeného bytu, aby vzbudil Františka se slovy, že mu žena spí na zemi v kuchyni? Kdo je tento a další Františkův kamarád, tahající za nitky okresu i tohoto případu? Jak to, že se jim daří zpopelnit Marii den po smrti v olomouckém krematoriu a mařit práci kriminalistů? Několikeré vyšetřování v průběhu tří let vždy končilo verditkem: „Ačkoli vyšetřování poukazuje na úkladnou vraždu, tělo je spáleno a nic nelze dokázat.“ V roce 1956 dostaly složky z vyšetřování razítko Přísně tajné a putovaly do sklepení archivu StB.

Po Mariině smrti se František znovu oženil a přivedl dětem macechu. Ta se sice zpočátku snažila o děti starat, ale brzy ji to přestalo bavit. Jedno z Mariiných dětí, prostřední dcera Anna, bylo podle ní obzvlášť vzpurné, a tak si na něm macecha vybíjela svůj vztek. Anna tedy odešla hned v patnácti letech z domu. Celý život se snažila zjistit pravdu, vystudovat a také obstát jako člověk, poté co se stala novinářkou v totalitním režimu. Podařilo se jí to? A co ji stálo splnění celoživotního snu?

V roce 2008 se otevřely archivy StB s nejutajovanějšími složkami. Zatímco složky jejího otce a jeho kamarádů byly zničeny, ta, kterou StB vedla na její matku Marii, v archivu zůstala. Když Anna v roce 2010 přebírala v Ústavu pro výzkum totalitních režimů krabici s osmi sty dokumenty a názvem Marie H., podezření z vraždy, uvědomila si, že všechno, co dosud dělala, spělo k tomuto okamžiku. V dokumentech se dočetla o nešťastném manželství rodičů a také o zločinech v padesátých letech, kdy se osoby „ohrožující“ budování komunismu jednoduše odstranily vraždou. Takovou „ohrožující“ osobou byla i její matka. Ve spisech figurovala i jména pravděpodobných vrahů. Jaký byl Annin šok, když zjistila, že jednomu z nich, který se stal poslancem, dala ona sama ve volbách svůj hlas.

Olina Táborská (1951), má na rodném listu uvedeno Oldřiška. Vědí to však jen nejbližší příbuzní. Když se vdala, začala k novému příjmení používat i nové jméno, které se objevovalo přes třicet let pod jejími články v novinách a časopisech.

Do pětadvaceti let žila na Zlínsku. Než si splnila životní sen a vystudovala žurnalistiku na Karlově

univerzitě v Praze, prošla různými profesemi. Vlivem nepříznivých rodinných okolností má ve svém životopise, končícím posty šéfredaktorky anebo zástupkyně, uvedeno jako první zaměstnání mytí nádobí v závodní kuchyni. Potom vyráběla boty u pásu národního podniku Svit Gottwaldov. Střední ekonomickou školu i fakultu žurnalistiky vystudovala dálkově.

Po svatbě se s manželem odstěhovala do západních Čech, přivedla na svět dvě děti, tři roky s celou rodinou prožila v tehdy sovětském Leningradu.

Od devadesátých let pracovala v několika celostátních denících: Lidová demokracie, Telegraf, Český deník, krátce Svobodné slovo a Zemědělské noviny, Dobrý večerník, dokonce i Blesk, ale tam vydržela týden. Nakonec vyměnila vydavatele deníku za vydavatele ženských časopisů. Snad pokušení nebo chuť ještě něco vytvořit jí nedopřálo sedět až do důchodu na dvou židlích šéfredaktorky časopisů, které založila, a tak si v padesáti začala s televizí a filmem jako zástupkyně šéfredaktorky čtrnáctideníku TV Duel & Film. Po jeho zániku pracovala tři roky jako editorka v příloze Práva Styl pro ženy a od té doby je na volné noze.

Před deseti lety se podruhé vdala.

Poslední čtyři roky píše knihy. Zatím jí vyšly novely Hodně drahá tchyně (2013) a Výchova dcerou (2014).